Třináct hodin nad mraky s tichým společníkem aneb když se let změní v drama

Létání je pro většinu z nás buď nutným zlem, jak se dostat z bodu A do bodu B, nebo vzrušujícím začátkem dovolené. Sednete si, připoutáte se, pustíte si film, který byste si doma nikdy nepustili, a doufáte, že soused vedle vás nebude příliš chrápat. Je to taková zvláštní bublina bezčasí, kde největším problémem bývá vlažná káva nebo nedostatek místa na nohy. Jenže občas se v tomhle kovovém tubusu, který se řítí rychlostí osm set kilometrů v hodině vysoko nad oceánem, stane něco, co vám připomene, jak křehká ta naše bublina ve skutečnosti je.

Když se nebe potká s realitou

Představte si tu situaci. Máte před sebou dlouhou cestu přes půl světa. Letadlo je plné, lidé pospávají, v uších mají sluchátka a v duchu už plánují, co budou dělat po přistání. Jenže krátce po startu se něco změní. Atmosféra v kabině zhoustne, letušky začnou chodit rychleji a v jejich tvářích vidíte něco, co tam normálně nebývá – nejistotu. Smrt je téma, o kterém v letadle nikdo mluvit nechce. Je to ten největší strašák, který se schovává za každou turbulencí, ale když přijde tiše a nenápadně v podobě selhání organismu jednoho z cestujících, je to o to mrazivější.

Nedávno se jeden takový let z Hongkongu do Londýna stal námětem pro nekonečné diskuse o etice, bezpečnosti a o tom, co všechno jsme schopni jako lidé v uzavřeném prostoru snést. Asi hodinu po startu se jedné z cestujících, starší dámě, zastavilo srdce. Přes veškerou snahu posádky i případných dobrovolníků se život vrátit nepodařilo. A v tu chvíli přišlo rozhodnutí, které nám, co stojíme nohama pevně na zemi, může připadat nepochopitelné: letět dál.

Rozhodnutí, které nikdo nechce dělat

Kapitán letadla má v takové chvíli na ramenou váhu, kterou mu nezávidím. Na palubě má přes tři sta dalších lidí. Musí zvažovat palivo, letiště, kde by mohl nouzově přistát, logistiku návratu a v neposlední řadě i to, co by neplánované přistání v cizí zemi znamenalo pro rodinu zesnulé. V tomto konkrétním případě padlo rozhodnutí pokračovat dalších třináct hodin až do cíle. Třináct hodin je dlouhá doba na to, abyste si četli knížku nebo se snažili usnout, když víte, že o pár metrů dál, za tenkým závěsem v kuchyňce, leží někdo, jehož cesta skončila dřív, než pořádně začala.

Posádka v takových situacích postupuje podle přísných protokolů, ale ruku na srdce, na tohle vás žádný trenažér stoprocentně nepřipraví. Tělo bylo uloženo do prostoru kuchyňky (galley), což je místo, kde se připravuje jídlo a káva pro zbytek letadla. Je to praktické? Možná. Je to lidské? To je otázka, která pálí víc než horký čaj. Letušky a stevardi museli dál vykonávat svou práci, usmívat se a roznášet tácy s jídlem, zatímco jen kousek od nich se odehrávala tichá tragédie.

Ticho v kuchyňce za závěsem

Můžeme se ptát, jak se asi cítili ostatní cestující. V dnešní době sociálních sítí se informace šíří rychleji než zvuk motorů. Většina lidí na palubě pravděpodobně věděla, co se stalo. Ten pocit, kdy se snažíte nevnímat realitu, ale podvědomě sledujete každý pohyb posádky kolem onoho závěsu, musí být nesmírně vyčerpávající. Je to střet dvou světů – toho našeho moderního, kde chceme mít vše pod kontrolou a v pohodlí, a toho neúprosného přírodního, který si nevybírá čas ani místo.

Co nám takové situace říkají o nás samých?

• Adaptabilita: Člověk si zvykne i na nemožné. Po pár hodinách se i ta nejmrazivější zpráva stane součástí pozadí.
• Profesionalita: Posádky letadel nejsou jen „podávači jídla“, jsou to lidé trénovaní na krizové situace, které si většina z nás neumí ani představit.
• Logistika vs. empatie: Někdy musí chladná logika (doletět do cíle) zvítězit nad emocemi, i když to navenek působí drsně.

Osobně mě na tom fascinuje ta upřímnost situace. V letadle jsme si všichni rovni. Máme stejný vzduch, stejné riziko a stejný cíl. Když se stane něco takového, masky padají. Není kam utéct, není jak se odvrátit. Musíte to prostě „odsedět“. A možná je to i určitá lekce v pokoře. Celých těch třináct hodin nad mraky muselo být pro všechny zúčastněné neuvěřitelnou zkouškou trpělivosti a vnitřního klidu.

Často se mě lidé ptají, jestli mě takové příběhy neodrazují od cestování. Odpovídám, že naopak. Připomínají mi, že každá cesta je dar a že i v těch nejbizarnějších a nejsmutnějších momentech se ukazuje síla lidské povahy a schopnost jít dál. I když je to zrovna v airbusu, kde se v kuchyňce zastavil čas, zatímco svět venku za okénkem ve výšce deseti kilometrů ubíhá dál svou vlastní, neúprosnou rychlostí.