Pohoda na vlnách aneb když si tuleni v Irsku osedlali surf

Při mých toulkách po irském pobřeží jsem si už dávno zvykl na to, že příroda si tu hraje podle vlastních pravidel. Člověk čeká drsné útesy, bičující déšť a možná pár osamělých ovcí na pastvinách, které končí až v moři. Jenže občas vás realita překvapí něčím tak neuvěřitelně milým a absurdním, že se musíte zastavit, odložit foťák a prostě se jen usmívat. Přesně to se teď děje v přístavním městečku Dungarvan, kde se místní i turisté chodí dívat na něco, co byste čekali spíše v animovaném filmu od Pixaru než v chladných vodách Atlantiku.

Všechno to začalo docela nenápadně. V místním zálivu se objevilo staré surfařské prkno. Nebylo tam ale proto, že by ho tam zapomněl nějaký nepozorný sportovec. Slouží jako improvizovaná bójka, takový ten bod v moři, který prostě patří ke koloritu přístavu. Jenže zatímco lidé ho brali jako funkční kus plastu, místní tulení komunita v něm uviděla něco mnohem lepšího: luxusní lehátko s výhledem na město. A tak se zrodil fenomén, který teď plní sociální sítě a vrací lidem víru v to, že svět je vlastně pořád ještě docela fajn místo k životu.

Zvířecí lekce z umění nicnedělání

Když se na ty tuleně díváte, nemůžete se ubránit pocitu závisti. Jsou to mistři v oboru, kterému my lidé říkáme „chill“. Zatímco my se honíme za termíny, řešíme daně a stresujeme se kvůli věcem, které stejně neovlivníme, tihle mořští obyvatelé prostě jen tak leží. A leží na surfu. Je fascinující sledovat, s jakou grácií se dokážou na tu úzkou plochu vyškrábat. Někdy je tam jeden, jindy se jich tam pokouší naskládat víc, což samozřejmě vede k drobným komickým situacím, kdy jeden druhého nechtěně svalí zpátky do vln. Ale žádný stres, žádná agrese. Prostě se jen znovu vynoří a zkusí to znovu, nebo si najdou jiný kousek volného místa.

Pro mě jako pro člověka, který miluje pozorování zvířat v jejich přirozeném prostředí, je tohle naprostá lahůdka. Není to zoo, kde jsou zvířata za sklem. Je to přímá interakce mezi lidským světem a divočinou, která vznikla úplnou náhodou. Tuleni v Dungarvanu se stali celebritami, aniž by o to stáli, a právě v tom je to kouzlo. Nejsou cvičení, nikdo je nekrmí, aby tam zůstali. Jsou tam prostě proto, že se jim tam líbí.

Městečko, které žije svým příběhem

Atmosféra v Dungarvanu se díky těmto zvířecím návštěvníkům proměnila. Místní lidé, se kterými jsem měl možnost mluvit, o svých tuleních vyprávějí s takovou tou laskavou pýchou, jako by šlo o jejich vlastní příbuzné. V přístavu potkáte lidi s dalekohledy, rodiny s dětmi i fotografy, kteří trpělivě čekají na ten nejlepší záběr, kdy se tuleň zrovna pořádně protáhne nebo se podívá přímo do objektivu. Je to neuvěřitelně nakažlivé. Najednou zjistíte, že stojíte na nábřeží už hodinu, v ruce máte kelímek s kávou a jediné, co vás zajímá, je, jestli se ten menší tuleň udrží na špičce prkna, když přijde větší vlna.

Tento zájem ale nezůstal jen u pouhého pozorování. V komunitě se začalo vážně mluvit o tom, že by si tito zvířecí pohodáři zasloužili trvalou připomínku. Objevil se návrh na zhotovení sochy, která by tuleně na surfu zvěčnila. Nejde o žádný megalomanský projekt, ale o upřímnou snahu zachytit moment, který městu přinesl tolik radosti. Místní dobrovolníci, kteří za touto myšlenkou stojí, věří, že by taková socha mohla být symbolem spojení města s mořem a jeho obyvateli. A já jim v tomhle hrozně fandím. V dnešní době, kdy se sochy často staví politikům nebo historickým postavám, které už málokdo zná, mi socha tuleně na surfu přijde jako ten nejvíc lidský a sympatický nápad.

Proč nás to vlastně tak bere?

Možná si říkáte, proč se o pár tuleních na starém prkně píše v novinách a proč o tom píšu i já. Odpověď je podle mě jednoduchá – v našich životech je čím dál méně prostoru pro čistou, nefalšovanou radost z maličkostí. Svět kolem nás je složitý a někdy až příliš vážný. A pak se objeví tuleň, který si plete surf s pohovkou, a všechno je najednou lehčí. Je to připomínka toho, že i v moderním světě plném technologií je příroda schopná nás překvapit svou hravostí a adaptabilitou.

Vzpomínám si, jak jsem jednou v Norsku pozoroval kosatky. Byl to majestátní, až posvátný zážitek. Ale tohle v Irsku? Tohle je jiné. Je to veselé, je to přístupné a je to neuvěřitelně blízko. Tuleni v Dungarvanu nám neukazují jen svoji roztomilost, ale připomínají nám, abychom se občas zastavili a jen tak se dívali kolem sebe. Možná i my bychom potřebovali takové své surfařské prkno, na kterém bychom mohli jen tak ležet, nechat se kolébat vlnami a neřešit, co bude zítra. Do té doby nám ale musí stačit tihle šediví sympaťáci z irského pobřeží, kteří to za nás dělají s naprostým přehledem a elegancí sobě vlastní.

Pokud budete mít někdy cestu kolem, určitě se v přístavu zastavte. Možná tam nebudou, protože tuleni jsou svobodná stvoření a nepracují na směny pro pobavení turistů. Ale i ta naděje, že je zahlédnete, jak se spokojeně vyhřívají na svém oblíbeném kousku plastu, stojí za to. Je to přesně ten typ zážitku, který si člověk uloží do paměti a vytáhne ho v den, kdy se mu zrovna nedaří. Protože představa tuleně surfujícího na bójce je prostě lék na každou špatnou náladu.