Digitální drzost za volantem aneb Když se z auta stane soudní síň

Žijeme v době, kdy se hranice mezi obývákem, kanceláří a veřejným prostorem prakticky vypařily. Díky videohovorům a všudypřítomnému rychlému internetu máme pocit, že můžeme být na dvou místech najednou. Jenže tahle digitální všemocnost má své limity, a jak se ukazuje, nejčastěji na ně narážíme ve chvíli, kdy se snažíme zkombinovat vážné úřední povinnosti s řízením auta. Je to fascinující ukázka lidské naivity a technologického optimismu, který se v praxi mění v čistou absurditu.

Jako někdo, kdo testuje kdejakou vychytávku do auta a tráví za volantem spoustu času, chápu to pokušení. Auto je dneska taková naše druhá kůže. Máme tam ticho, pohodlné sedačky, klimatizaci a hands-free systémy, které nám namlouvají, že jsme v bezpečném kokpitu, kde nás nic neohrozí. Jenže pak přijde realita. Trend virtuálních soudních síní, který se rozmohl v posledních letech, přinesl fenomén, nad kterým zůstává rozum stát. Lidé se k oficiálnímu líčení, kde jde o jejich práva, peníze nebo dokonce svobodu, připojují z míst, která jsou pro takovou věc naprosto nevhodná. A králem těchto nevhodných míst je jednoznačně sedadlo řidiče.

Iluze neviditelnosti za volantem

Největší vtip na celé věci je snaha o maskování. Člověk by si myslel, že když už se někdo rozhodne riskovat a připojit se k soudu za jízdy, bude mít aspoň tolik soudnosti, aby zastavil u krajnice. Ale kdepak. Moderní hrdinové digitální éry se snaží předstírat, že sedí v klidu doma. Viděl jsem už ledacos – lidi, co si nastaví rozmazané pozadí, aby nebylo vidět, že za oknem ubíhá dálnice, nebo ty, kteří se snaží držet telefon v takovém úhlu, aby nebyl vidět volant. Jenže fyziku a lidskou anatomii neošálíte. Každý, kdo někdy řídil, pozná ten specifický pohyb ramen při zatáčení nebo instinktivní pohledy do zrcátek.

Představte si tu situaci: soudce se vás ptá na zásadní věc a vy zrovna musíte dát přednost zprava nebo vytočit kruhový objezd. Vaše pozornost je rozštěpená mezi paragrafy a snahou nenabourat do popelářů. Je to neúcta nejen k soudu jako instituci, ale především totální ignorování bezpečnosti. Jako tester technologií vím, jak moc dokáže i obyčejný telefonát rozhodit soustředění. Řešit u toho právní spory je jako snažit se operovat slepé střevo při jízdě na horské dráze. Výsledek nebude dobrý ani pro pacienta, ani pro dráhu.

Technologie jako falešný spojenec

Problém je v tom, že naše auta jsou až příliš chytrá. Výrobci nás krmí marketingem o tom, jak je auto naším třetím životním prostorem. Máme tam 5G konektivitu, obří displeje a systémy, které za nás skoro i řídí. To v lidech vyvolává falešný pocit bezpečí. Myslí si, že když auto drží pruh, oni mohou držet tablet a argumentovat před soudem. Jenže žádný autonomní systém zatím není tak daleko, aby vykompenzoval kognitivní zátěž, kterou takový hovor přináší. Soudce na druhé straně obrazovky navíc není hloupý. Vidí ten odraz slunce na vašich brýlích, slyší hluk pneumatik a vnímá, jak se vám třese obraz pokaždé, když přejedete retardér.

Vážnost situace se prostě tluče s vůní stromečku na zrcátku a pohledem na palubní desku. Když se někdo připojí k líčení a tvrdí, že stojí v garáži, zatímco je na pozadí slyšet blinkr, je to víc než jen lež – je to projev naprosté ztráty kontaktu s realitou. Virtuální prostor nám dává pocit, že pravidla neplatí, že jsme v jakési hře, kde se stačí odpojit, když to začne být nepříjemné. Jenže v reálném světě má takové chování následky, které žádný restart nevyřeší.

Z technického hlediska je to navíc čisté zoufalství. Mobilní připojení v pohybu kolísá, přepíná se mezi vysílači, a kvalita zvuku v interiéru jedoucího auta je pro druhou stranu často k nepřežití. Je to mix šumu, ozvěny a vypadávajících slov. Snažit se v takových podmínkách o jakoukoliv smysluplnou komunikaci je marnost. Pokud je pro někoho soudní líčení natolik nepodstatné, že si na něj nevyhradí ani půlhodinu v klidu u stolu, pak se nemůže divit, že k němu systém přistoupí se stejným despektem. Digitální doba nám sice dala nástroje k efektivitě, ale nenaučila nás, kdy je prostě lepší ten telefon nechat v kapse a soustředit se na cestu před sebou.