Kde se schovává smích, když je v hlavě příliš těsno?

Sedím v kuchyni a pozoruji, jak se prach vznáší v ranním slunci. Je to takový ten moment, kdy by měl být klid, ale v mé hlavě je hluk. Možná to znáte taky – ten neustálý šum v pozadí, seznam úkolů, které nikdy nekončí, a pocit, že i když se snažíte dýchat zhluboka, vzduch je nějaký těžší než obvykle.

Poslední týdny se mě úzkost drží jako stín. Někdy je to jen jemné chvění v konečcích prstů, jindy balvan na hrudi. Přemýšlím, čím to je. Jsou to hormony? Je to tou nekonečnou zimou, která se letos odmítala vzdát? Nebo jen prostý fakt, že být matkou, partnerkou a lidskou bytostí v dnešním světě je prostě vyčerpávající? V takových dnech se smích zdá být něčím vzdáleným, něčím, co patří jiným lidem, těm, kteří mají v hlavě vymeteno a v srdci lehko.

Ten tichý tlak v pozadí

Hledání klidu duše není cíl, ke kterému se dá dojít a tam si sednout. Je to spíš neustálé vyrovnávání rovnováhy na laně. Když se mě někdo zeptá, co mě naposledy rozesmálo, často musím dlouho přemýšlet. Ne proto, že by se nic vtipného nedělo, ale proto, že moje mysl je příliš zaneprázdněná analýzou toho, co všechno by se mohlo pokazit. Úzkost má totiž tu vlastnost, že nám nasazuje brýle, které filtrují všechno barevné a nechávají jen šedé odstíny povinností.

Zjišťuji ale, že smích není nepřítelem vážnosti. Není to znevažování našich problémů. Naopak. Je to takový malý bezpečnostní ventil. Když už ten tlak v hrnci nejde vydržet, prostě to ufoukne. A někdy to ufouknutí zní jako upřímné, hlasité vyprsknutí smíchy nad naprostou absurditou situace, ve které se nacházíme. Smích je pro mě v poslední době formou rebelie proti vlastnímu strachu.

Když se pláč změní v úlevný chechtot

Víte, co mě rozesmálo naposledy? Byla to naprostá maličkost, která by v jiný den možná vyvolala slzy. Snažila jsem se ráno v naprostém chaosu vypravit děti do školy. Hledala jsem druhou ponožku, v jedné ruce držela toast s máslem a druhou se snažila učesat dceru, která se neustále vrtěla. V tom největším napětí, kdy už jsem měla na krajíčku, jsem si uvědomila, že mluvím k lednici. Opravdu jsem té bílé bedně s vážnou tváří vysvětlovala, že jestli mi hned nevydá ten jogurt, tak se zblázním.

V tu chvíli se na mě děti podívaly a v kuchyni nastalo ticho. A pak jsme začali. Nejprve dcera, pak syn a nakonec i já. Smáli jsme se tak, až nás bolelo břicho. Ten moment absurdity, kdy se dospělá žena snaží vyjednávat s elektrospotřebičem, rozbil tu skleněnou stěnu úzkosti, která mě celé ráno obklopovala. Nebylo to řešení mých problémů, ale byl to nádech. Čistý, osvobozující nádech.

Někdy jsou to právě ty nejméně „vznešené“ věci, které nás zachrání. Trapné vtipy našich dětí, scéna z filmu, kterou jsme viděli stokrát, nebo prostě jen to, že zakopneme o vlastní botu v momentě, kdy se snažíme vypadat důležitě. Učím se tyhle momenty neodhánět. Učím se jim otevírat dveře, i když mám pocit, že na návštěvy zrovna nemám náladu.

Malé kroky k lehčímu dni

• Dovolte si absurditu: Když se cítíte pod tlakem, zkuste pojmenovat to nejšílenější na dané situaci. Někdy stačí jen nahlas říct: „Tohle je jako ze špatné komedie.“
• Hledejte humor v nedokonalosti: Rozbitý talíř nebo připálená večeře nemusí být tragédie. Může to být začátek historky, kterou budete jednou vyprávět.
• Sledujte děti: Ony se smát nezapomínají. Jejich humor je prostý, fyzický a nesmírně nakažlivý. Nechte se jím vést.

Otázky pro vaši chvíli klidu

Zkuste se dnes na chvíli zastavit a jen tak pro sebe si odpovědět, bez posuzování a bez tlaku na výsledek:

Kdy jste naposledy cítili, jak se vám koutky úst samy zvedají nahoru?
Co by se stalo, kdybyste se na svůj dnešní největší stres podívali očima někoho, kdo píše scénář k sitcomu?
Je ve vašem okolí někdo, jehož smích vám připomíná, že svět je stále v pořádku?

Možná dnes není den, kdy se budete smát od ucha k uchu. A to je v pořádku. Klid duše není o neustálém štěstí, ale o přijetí všeho, co přichází. Ale pokud se někde v dálce objeví malá jiskřička něčeho vtipného, zkuste ji neudusit. Někdy je smích tou nejkratší cestou zpátky k sobě samé, k té verzi nás, která ví, že i když je život složitý, stále v něm zbývá místo na jeden obyčejný, upřímný úsměv nad tím, jak jsme my lidé občas krásně nedokonalí.