Hlas, který nás učil rozumět složitosti světa

Čas je zvláštní veličina. Někdy se vleče jako líné nedělní odpoledne, kdy se snažíte uspat plačící dítě, a jindy proteče mezi prsty, aniž bychom si toho všimli. Nedávno jsem si uvědomila, jak neuvěřitelně rychle to utíká, když na mě z kalendáře vyskočilo jedno smutné výročí. Je to už deset let, co svět opustil Alan Rickman – muž s nezaměnitelným sametovým hlasem, kterého většina z nás nosí v srdci jako profesora Snapea, chladného šerifa z Nottinghamu nebo třeba podvádějícího manžela z Lásky nebeské.

Proč mě tato vzpomínka uprostřed běžného dne plného praní prádla a přípravy svačin tak zasáhla? Možná proto, že jeho postavy, zejména ta nejznámější čarodějnická, v sobě nesly něco, co jako rodiče a lidé hledající klid v chaosu denně řešíme. Složitost.

Svět není černobílý a to je v pořádku

Když se dívám na své děti, často vidím jejich touhu po jasných odpovědích. Kdo je hodný a kdo je zlý? V pohádkách je to snadné. V životě to ale takhle nefunguje a my dospělí to víme, i když se někdy sami přistihneme při tom, že bychom takové jednoduché škatulky uvítali.

Alan Rickman dokázal svým postavám vdechnout neuvěřitelnou lidskost právě tím, že odmítal jednorozměrnost. Jeho Severus Snape nás celá léta nutil k pochybnostem. Byl to tyran, nebo ochránce? Nakonec se ukázalo, že obojí. Byl to hluboce zraněný člověk, který chyboval, ale jehož hnací silou byla nakonec láska.

Tato složitost je něco, co se snažím přijmout i sama u sebe. Kolikrát během dne ztratím trpělivost, zvýším hlas a pak mě hryže svědomí? V těch chvílích si říkám, že nejsem dokonalá máma. Ale možná nemusím být. Možná stačí, když pod tím vším chaosem a chybami zůstává pevné jádro lásky. Přijetí vlastní nedokonalosti je prvním krokem ke klidu v duši.

Malý rituál pro chvíle, kdy ztrácíme pevnou půdu pod nohama

Když mě přepadne pocit, že je všeho moc – úkolů, emocí, zpráv z vnějšího světa – snažím se na chvíli zastavit. Vzpomínka na herce, který dokázal i jedním slovem vyjádřit hloubku celého života (vzpomeňme na jeho slavné „Navždy“), mě inspirovala k jednoduchému cvičení, které mi pomáhá vrátit se k sobě.

Můžete ho vyzkoušet hned teď, ať už sedíte v kuchyni u stydnoucí kávy, nebo jedete tramvají:

• Zastavte se na tři nádechy: Zavřete oči a soustřeďte se pouze na vzduch, který proudí do plic a ven. Svět chvíli počká.
• Pojmenujte jednu věc, která je teď složitá: Nemusíte ji hned řešit. Jen si v duchu řekněte: „Ano, tohle je teď těžké, a je v pořádku, že nevím, co s tím.“
• Najděte jedno pevné „navždy“: Co je tou vaší kotvou, která platí bez ohledu na okolnosti? Pro mě je to vědomí, že moje děti jsou milované, i když máme zrovna náročný den.

Cesta k vnitřnímu míru nevede skrze dokonalost nebo neustálé štěstí. Vede přes přijetí toho, že život je spletitý, plný protikladů a stínů, které k němu neoddělitelně patří. Stejně jako v těch nejlepších příbězích, které nám Alan Rickman pomohl vyprávět.