Návrat k písku mezi prsty: Proč Formentera dává sbohem řadám lehátek

Když se řekne letní dovolená u moře, většině z nás se v hlavě automaticky vybaví obraz nekonečných řad plastových lehátek, která jsou na sebe naskládaná s geometrickou přesností. Je to takový ten vizuální kód masového turismu – zaplatíš pár euro, dostaneš matraci, slunečník a svůj vymezený metr čtvereční mezi stovkami dalších lidí. Jenže tento obrázek, který jsme si zvykli brát jako standard, začíná v mnoha částech světa narážet na realitu vyčerpané přírody a touhu po autentičtějším zážitku.

Nedávno mě zaujala zpráva z jednoho z mých nejoblíbenějších koutů Středomoří – z malého španělského ostrova Formentera. Tento soused hlučné Ibizy byl vždycky tak trochu jiný. Klidnější, divočejší, s barvou vody, která vám připomene Karibik dřív, než stačíte říct „paella“. A právě tady se teď děje něco, co by mohlo být inspirací pro zbytek Evropy. Místní úřady se rozhodly pro docela odvážný řez: z pláží zmizí celkem 681 lehátek a 339 slunečníků. Možná se to nezdá jako závratné číslo, ale pro ostrov této velikosti je to zásadní změna v přístupu k tomu, jak chceme trávit čas u vody.

Když méně znamená mnohem více

Opatření se dotkne několika populárních míst, jako jsou pláže Cavall d’en Borràs nebo Es Copinar. Pokud jste tam někdy byli, víte, že jde o místa s neuvěřitelným geniem loci. Důvodem k tomuto kroku není nic menšího než ochrana pobřeží a zajištění dlouhodobé udržitelnosti. Je to vlastně fascinující – v době, kdy se všechno snažíme nafouknout, zrychlit a zpeněžit, se Formentera rozhodla jít proti proudu a prostor naopak uvolnit.

Vzpomínám si na jednu svou cestu, kdy jsem se snažil najít kousek volného písku na jedné z vyhlášených pláží v Itálii. Bylo to prakticky nemožné. Celý horizont zakrývaly barevné deštníky a já jsem měl pocit, že jsem spíš v obřím venkovním skladu nábytku než u moře. Právě tehdy mi došlo, jak moc nás tyhle „vymoženosti“ oddělují od toho, proč jsme tam vlastně přišli. Přišli jsme za šuměním vln, za vůní soli a za tím pocitem, když si člověk prostě jen tak lehne do písku a cítí pod sebou zemi. Lehátko je sice pohodlné pro záda, ale pro duši je to tak trochu bariéra.

Ochrana přírody jako priorita, ne jako fráze

Formentera tímto krokem říká jasné „dost“. Pobřežní ekosystémy jsou křehké a duny, které tyto pláže lemují, trpí pod náporem těžké techniky a stovek lidí, kteří se denně pohybují v těsné blízkosti citlivých zón. Odstraněním lehátek se uvolní prostor, pláže se opticky zvětší a příroda dostane šanci dýchat. Navíc se tím vrací do hry určitá demokratizace prostoru. Pláž by měla patřit všem, ne jen těm, kteří si ráno zaplatí první řadu u vody.

Možná si říkáte, jestli to není pro turisty příliš velký diskomfort. Upřímně? Myslím, že ne. Naopak. Je to výzva k tomu, abychom se sbalili trochu jinak. Místo hledání drobností na pronájem lehátka si do batohu hodíme lehkou osušku nebo skladnou podložku. Je v tom určitá svoboda. Můžete si lehnout, kam chcete, můžete se během dne přesunout podle toho, jak putuje stín nebo jak se mění vítr. Nejste upoutáni k jednomu číslu na slunečníku.

Udržitelnost v reálném životě

Tento trend není jen o Formenteře. Je to součást širší debaty o tom, jak má vypadat cestování v 21. století. Často mluvíme o ekologii, ale málokdy jsme ochotni vzdát se svého pohodlí. Tohle je konkrétní příklad toho, jak to vypadá v praxi. Když jsem naposledy putoval po méně známých ostrovech, zjistil jsem, že ty nejhezčí vzpomínky nemám z resortů s plným servisem, ale z odlehlých zátok, kde nebylo vůbec nic. Jen pár kamenů, čistá voda a ticho.

Formentera nám ukazuje, že luxus nemusí znamenat zlaté kohoutky nebo číšníka, který vám donese drink až k lehátku. Skutečným luxusem je dnes prostor, ticho a neporušený horizont. Když zmizí ty stovky plastových a kovových konstrukcí, najednou uvidíte pláž tak, jak vypadala před desítkami let. Uvidíte tu linii, kde se bílý písek potkává s tyrkysovou hladinou, bez vizuálního šumu. A to je podle mě hodnota, za kterou stojí za to cestovat.

Samozřejmě se najdou kritici, kteří budou namítat, že to odradí starší lidi nebo rodiny s dětmi. Ale ruku na srdce, děti milují písek a stavění hradů, k čemuž lehátka jen překážejí. A pro nás ostatní je to připomínka, že trocha té „nepohodlnosti“ nás vlastně vrací blíž k sobě i k přírodě. Je to o nastavení hlavy. Pokud jedeme k moři s tím, že chceme být v bavlnce, možná nám uniká podstata toho, co nám divoké pobřeží může nabídnout.

Příště, až budu plánovat cestu na jih, se budu dívat právě po takových místech. Po místech, která mají odvahu říct, že jejich krása je důležitější než krátkodobý zisk z pronájmu plážového vybavení. Protože nakonec si z dovolené nepamatujeme to, jak měkká byla matrace, ale to, jak nás pálilo slunce na zádech a jak osvěžující bylo skočit do vln přímo z vyhřátého písku. A Formentera nám tuhle šanci teď dává v mnohem čistší podobě.