Když se velbloud rozhodne ochutnat vaše auto: Proč drive-in safari není pro slabé povahy

Představa je to lákavá. Sedíte v klimatizovaném autě, z rádia hraje oblíbená hudba, děti na zadních sedadlech spokojeně chroupou sušenky a za oknem se líně procházejí exotická zvířata. Žádné celodenní pochodování po betonových chodnících klasické zoo, žádné bolavé nohy. Safari parky, kde projíždíte vlastním vozem přímo mezi zvířaty, slibují autentický dotek divočiny z bezpečí naší plechové bubliny. Jenže tahle bublina má občas slabá místa – a divoká zvířata o nich moc dobře vědí.

Když se řekne safari, většina z nás si představí majestátní lvy, elegantní žirafy nebo stáda antilop. V reálu se ale největšími hvězdami (a občas i postrachy) těchto projížděk stávají tvorové podstatně prozaičtější. Třeba takoví velbloudi. Mají pověst klidných korábů pouště, kteří flegmaticky přežvykují a nenechají se ničím rozhodit. Jenže to platí jen do chvíle, kdy zjistí, že ta jedoucí bedna na kolech obvykle ukrývá bezedné kelímky s granulemi.

Plechovka na kolech jako pojízdný bufet

Nedávno obletěly internet záběry z jednoho texaského safari parku, kde se rodinný výlet proměnil v docela divokou grotesku. Jeden z místních velbloudů pojal podezření, že posádka projíždějícího auta před ním tají pamlsky. A protože velbloud není zvyklý brát „ne“ jako odpověď, rozhodl se situaci prozkoumat zblízka. Výsledkem byla nejen pořádná panika dětí na zadních sedadlech, ale především auto ohlodané o několik plastových součástek a těsnění. Velbloud zkrátka vyhodnotil, že když není k dispozici krmení, poslouží i zpětné zrcátko nebo stěrač.

Při sledování podobných videí se člověk od srdce zasměje, ale ruku na srdce – sedět v tom autě s vědomím, že vám dvoumetrový sudokopytník právě testuje pevnost blatníku, by asi zamávalo s každým z nás. Velbloudí tlama je evoluční zázrak. Dokáže bez mrknutí oka rozžvýkat trnové keře, suché větve a rostliny s ostny, které by člověku probodly podrážku. Plastový lem okénka nebo kousek gumy ze stěrače je pro takový aparát v podstatě jen zajímavá žvýkačka s novou texturou.

Zvířecí podmíněný reflex v praxi

Na těchto safari parcích je fascinující, jak rychle se v nich stírá hranice mezi přirozeným chováním a naučenou vyčuraností. Zvířata nejsou hloupá. Během pár týdnů pochopí, že každé auto rovná se pojízdná samoobsluha. Jakmile vůz zpomalí, vytvoří se u nich okamžitý reflex. A když kelímek s krmením dojde, nebo se posádka rozhodne zavřít okénka, zvířata to neberou jako konec návštěvy, ale jako výzvu.

Vzpomínám si na svou první návštěvu podobného parku. Člověk si připadá hrozně chytře, jak všechno pozoruje z bezpečí, a pak vám přímo do otevřeného okénka strčí hlavu lamy, která se rozhodne zkontrolovat přihrádku u spolujezdce. V tu chvíli zapomenete na všechny poučky o klidném chování a řešíte jediné: jak elegantně vycouvat bez toho, abyste zvířeti skřípli uši, a zároveň nepřišli o svačinu nachystanou na odpoledne.

Lekce pro příště

Znamená to, že bychom se měli drive-in safari vyhýbat? Vůbec ne. Je to fantastický zážitek, který vám dovolí vidět zvířata z úhlu, jaký v běžné zoo nezažijete. Chce to ale přistupovat k věci s trochou pokory a zdravého rozumu. Pár drobností, které se hodí mít na paměti:

• Okénka na povel: Mějte prst na ovládání oken. Stáhnout je na centimetr pro prostrčení mrkve je fajn, ale nechat zvíře nakouknout až k řadicí páce se rychle vymstí.
• Láska k laku musí jít stranou: Pokud máte fungl nové auto a vadí vám sebemenší škrábanec, zaparkujte raději před branami a využijte erární safari autobus. Zvířecí kopyta, rohy a zuby se na jemný lak neptají.
• Pojistka to neřeší: Vysvětlovat pojišťovně, že vám plastový nárazník neponičil jiný řidič na parkovišti u supermarketu, ale naštvaný velbloud, bývá konverzace na hodně dlouhé lokte.

Příroda má zkrátka svůj vlastní humor. Můžeme mít sebelepší technologie, asistenty jízdy v pruzích a vyhřívané sedačky, ale když se rozhodne velbloud, že si z vašeho stěrače udělá odpolední zákusek, nezbývá než pokrčit rameny, držet foťák a doufat, že mu ta guma nebude ležet v žaludku.