Když sci-fi oblékne neprůstřelnou vestu: Proč armáda sází na humanoidní roboty

Před pár lety jsme žasli nad tím, když robot udělal salto vzad. Dnes sledujeme technologické giganty, jak se předhánějí v tom, čí kovový asistent dokáže opatrněji zvednout vajíčko nebo poskládat tričko. Jenže vedle naleštěných technologických prezentací a sterilních laboratoří existuje ještě jeden svět. Svět, kde se nehraje na eleganci, ale na přežití v extrémních podmínkách.

Právě na to sází americké ozbrojené složky, které nedávno na základně námořní pěchoty v Quanticu uspořádaly soutěž xTechHumanoid. Cíl byl prostý: najít technologie a koncepty dvounohých strojů, které dokážou zastat nebezpečnou práci za lidi. Mezi více než stovkou projektů se objevil i koncept obrněného humanoida jménem Alex. A i když to zní jako vystřižené z akčního filmu z osmdesátých let, technologické pozadí je fascinující ukázkou toho, kam se moderní hardware a umělá inteligence posunuly.

Proč zrovna dvě nohy a dvě ruce?

Často slýchám otázku, proč se vlastně inženýři tolik snaží napodobit lidské tělo. Pásy nebo čtyři kola jsou přece energeticky efektivnější a stabilnější. Jenže náš svět – od klik u dveří přes schodiště, žebříky, úzké chodby až po pedály v terénních autech – postavili lidé pro lidi. Pokud chcete stroj, který má bez úprav infrastruktury vstoupit do zřícené budovy, otočit ventilem průmyslového potrubí nebo vytáhnout zraněného, lidská silueta dává překvapivě největší smysl.

Postavit takového robota pro běžný sklad je náročné. Postavit ho tak, aby snesl balistickou ochranu, prach, vodu a ještě fungoval autonomně, to je inženýrský očistec. Obrněný humanoid, jakým má být zmíněný Alex, čelí třem brutálním výzvám, které dobře známe i ze světa spotřební elektroniky, jen vynásobeným stem:

• Hmotnost a baterie: Balistická ochrana váží desítky kilogramů. Každé kilo navíc znamená silnější servomotory, vyšší spotřebu a nutnost větších baterií. Kruh se nepříjemně uzavírá.
• Výpočetní výkon na hraně (Edge computing): V místech nasazení nemáte luxus rychlého 5G cloudu. Signál může být rušený nebo zcela nedostupný. Veškeré vyhodnocování terénu a motorika musí běžet lokálně na čipech přímo v těle robota.
• Rovnováha a haptika: Není to jen o chůzi. Robot musí vědět, jakou silou vzít za kliku, aby ji neutrhl, a zároveň nesmí ztratit stabilitu, když do něj někdo strčí nebo na něj spadne kus zdiva.

Od armádních kontraktů k záchranářům

Na celém projektu mě jako technického nadšence nejvíc baví sledovat ten obrovský posun v myšlení. Donedávna armády spoléhaly na malé pásové roboty s ramenem a kamerou, které operátor ovládal joystickem z bezpečné vzdálenosti. To funguje na zneškodnění podezřelého balíčku, ale ne v dynamické záchranné akci.

Historie technologií nás navíc učí jednu zásadní věc – co dnes financuje obranný sektor s neomezeným rozpočtem, to za dekádu pomáhá v civilním životě. Podobně jako internet, GPS nebo moderní senzory v našich chytrých telefonech. Humanoidní platformy vyvíjené pro extrémní podmínky totiž nebudou sloužit jen vojákům. Stejnou technologii budou potřebovat hasiči při požárech chemiček, záchranáři po zemětřeseních nebo technici při haváriích jaderných reaktorů.

Vstupujeme do éry, kdy robotika definitivně opouští fázi roztomilých laboratorních hraček. Že se její další kapitola píše v pancíři a s kabelem v blátě, je možná drsná, ale zcela logická realita.