Hra o všechno aneb Když se velcí hráči snaží pohltit své vlastní spojence

Sledujeme to v technologiích, v byznysu a samozřejmě i v té nejvyšší lize správy věcí veřejných. Fenomén, kdy se jeden dominantní hráč rozhodne, že mu jeho dosavadní podíl na trhu nestačí a začne agresivně luxovat i ty drobné drobky, které zbyly na stole jeho partnerům. Je to jako když se výrobce operačního systému rozhodne, že už nepotřebuje externí vývojáře aplikací, protože si všechno vyrobí sám. Na první pohled to vypadá jako geniální tah k absolutní dominanci, ale jako někdo, kdo už pár takových „vylepšení“ viděl v praxi selhat, v tom vidím spíš kritickou systémovou chybu.

V praxi to funguje následovně: máte silný subjekt, který se tváří jako velký bratr. Nabízí ochranu, společný postup a slibuje, že společně dosáhnete věcí, na které by ti malí sami nikdy nepomysleli. Jenže pod kapotou této spolupráce běží úplně jiný algoritmus. Tenhle algoritmus má za úkol analyzovat, co přesně dělá ty menší partnery atraktivními, a pak tyto prvky – ať už jsou to konkrétní body programu nebo jen marketingová hesla – prostě zkopírovat a integrovat do vlastního rozhraní. Výsledek? Menší partneři najednou ztrácejí smysl své existence, protože „velký šéf“ už nabízí to samé, jen s lepším dosahem a silnějším PR týmem v zádech.

Mechanismus pohlcování a jeho limity

Tato strategie „vysavače“ je fascinující na pozorování. Dominantní subjekt se přestává soustředit na své přirozené oponenty a místo toho začne kanibalizovat vlastní ekosystém. Je to logické – je mnohem snazší přetáhnout někoho, kdo už s vámi víceméně souhlasí, než přesvědčovat zapřisáhlého odpůrce. Jako tester různých tržních strategií v tom vidím paralelu k velkým technologickým gigantům, kteří skoupí nadějné startupy jen proto, aby je následně nechali v tichosti zaniknout a jejich funkce integrovali do své jedné, obří a poněkud neohrabané aplikace.

Jenže tady narážíme na první velký „bug“. Menší partneři totiž v systému nefigurují jen jako nosiči hlasů nebo zákazníků. Oni fungují jako pojistky, jako senzory pro specifické segmenty trhu, které ten velký moloch z principu nedokáže obsloužit. Když tyto senzory odpojíte nebo je násilím narvete do své hlavní struktury, ztratíte schopnost vnímat jemné nuance v náladách okolí. Velký hráč se sice nafoukne, ale zároveň se stane mnohem zranitelnějším vůči vnějším šokům. Pokud totiž vše sázíte na jednu kartu a jeden styl komunikace, stačí jedna chyba v kódu a celý váš impérium se začne sypat, protože už nemáte nikoho, kdo by vám kryl záda nebo nabídl alternativní cestu.

Když se z partnera stane jen položka v seznamu

Nejzajímavější částí celého procesu je psychologie těch „vysávaných“. Sleduji to pravidelně: nejdříve přichází fáze popírání, kdy se menší subjekty snaží zdůraznit svou autonomii a tvrdí, že jejich agenda je unikátní. Pak přichází fáze vyjednávání, kdy se pokoušejí s velkým hráčem handlovat o prostor na slunci. A nakonec přichází rezignace, kdy jsou rádi, že se vůbec udrží v oběhu, byť jen jako stín své bývalé slávy. Je to smutný pohled na někoho, kdo kdysi definoval trendy a dnes jen poslušně přikyvuje na tiskových konferencích velkého šéfa.

Proč na to ale ten velký může doplatit? Odpověď je jednoduchá: izolace. Ve chvíli, kdy vysajete své partnery do té míry, že už nejsou schopni samostatné existence, zůstáváte na vrcholu sami. A v politice i v byznysu platí, že kdo je sám, je nejsnadnějším terčem. Nemáte kam ustoupit, nemáte na koho delegovat nepopulární kroky a nemáte nikoho, kdo by za vás bojoval v bitvách, které se vás přímo netýkají. Vaše catch-all strategie se změní v catch-nothing past, protože jakmile se unaví váš hlavní narativ, nemáte žádný záložní plán. Ten jste totiž před rokem „optimalizovali“ v rámci vnitřního slučování.

Všiml jsem si, že lidé mají tendenci fandit těm, kteří vypadají neporazitelně. Ale jako tester vím, že neporazitelnost je jen marketingový mýtus. Každý systém má své slabé místo a u těchto obřích struktur je to právě jejich neschopnost tolerovat konkurenci ve vlastních řadách. Pokud neumíte žít s někým, kdo má trochu jiný názor nebo jinou cílovou skupinu, dříve nebo později narazíte na zeď vlastní omezenosti. A ta zeď bývá sakra tvrdá, i když je polepená těmi nejlepšími billboardy.

Sledovat tento proces v přímém přenosu je sice poučné, ale zároveň to vyvolává jistou dávku skepticismu ohledně budoucí stability celého prostředí. Pokud zmizí pluralita a zůstane jen jeden velký „všeuměl“, ztratíme možnost srovnání. A bez možnosti srovnání se velmi rychle zapomíná, jak vypadá skutečná kvalita a férová soutěž. Takže až zase uvidíte někoho, jak se chlubí tím, že sjednotil trh pod svá křídla, zkuste se podívat, co z těch křídel vlastně zbylo pro ty ostatní.