Drobnosti, které vrací úsměv: Malí strážci domácího klidu

Někdy se probudím a svět mi připadá příliš hlasitý. Ještě než otevřu oči, slyším dupot malých nohou na chodbě, cinkání lžiček o misky a vzdálené hučení ranního provozu za oknem. V ty dny, kdy se seznam úkolů zdá nekonečný a moje trpělivost naopak velmi křehká, hledám v našem domě záchytné body. Nejsou to velké věci – žádné drahé obrazy nebo designové skvosty, které by vyžadovaly pojištění. Jsou to drobnosti, kterým v duchu říkám moji malí radostníci. Jsou to předměty, které mě nutí se na vteřinu zastavit, nadechnout a vzpomenout si, že život není jen o přežívání dne, ale i o jeho prožívání.

Domov je pro mě živý organismus. Někdy je neuspořádaný, plný drobků a rozházených hraček, jindy voní čistým prádlem a čerstvým čajem. Ale i v tom největším chaosu, kdy mám pocit, že se mi realita trochu rozpadá pod rukama, existují ostrovy klidu. Jsou to věci, které mi připomínají, kdo jsem, když zrovna nejsem jen máma, kuchařka nebo řidička. Jsou to takové malé kotvy, které mě drží u země, když mě vlny povinností chtějí odnést někam daleko. Často přemýšlím o tom, jak moc nás ovlivňuje prostor, ve kterém žijeme, a jak málo stačí k tomu, aby se naše vnitřní nastavení proměnilo.

Příběhy ukryté v předmětech

Když se rozhlédnu po svém obývacím pokoji, můj pohled se zastaví na starém keramickém hrnku na polici. Má uštípnutý okraj a barva už dávno ztratila svůj původní lesk. Našla jsem ho před lety v jednom malém bazaru během deštivého odpoledne, kdy jsem se schovávala před bouřkou. Pokaždé, když ho vidím, vybaví se mi ta vůně mokrého asfaltu a pocit úlevy, že jsem v suchu. Ten hrnek pro mě není jen nádoba na kávu. Je to připomínka toho, že i v bouři se dá najít úkryt a že krása často spočívá v nedokonalosti. Možná právě proto ho mám tak ráda – připomíná mi mě samotnou, se všemi mými šrámy a drobnými prasklinami.

Dalším takovým radostníkem je obyčejný, hladký kámen z řeky, který leží na mém pracovním stole. Přinesl mi ho syn, když mu byly čtyři roky. Tehdy mi ho podal se vší vážností, jako by mi předával nejvzácnější poklad světa. „Mami, tenhle je pro tebe, aby tě netlačila hlava,“ řekl tehdy. Dnes je mu deset a na ten okamžik si už nejspíš nepamatuje, ale ten kámen je pro mě symbolem dětské čistoty a empatie. Když se cítím pod tlakem, jen ho na chvíli sevřu v dlani. Jeho chlad mě uklidňuje a vrací mě k tomu, co je skutečně důležité. Jsou to tyhle drobné interakce mezi námi a naším okolím, které tvoří tkaninu našeho pocitu bezpečí.

Někdy jsou těmi radostníky věci naprosto absurdní. Mám na lednici magnetku v podobě tlustého kocoura, který vypadá neuvěřitelně samolibě. Koupila jsem si ji v období, kdy jsem se snažila být dokonalá ve všem – v práci, v mateřství, v péči o domácnost. Ten kocour mi každý den připomíná, že je v pořádku se prostě jen rozvalit a být spokojená se sebou samou, i když zrovna nejsem nejvýkonnější verze svého já. Je to takový můj tichý spojenec v boji proti vnitřnímu kritikovi.

Jak si vytvořit vlastní ostrovy radosti

Možná se teď ptáte, co jsou ti vaši radostníci. Nemusíte je hledat v obchodech s dekoracemi. Často už je máte doma, jen jste si jich v tom spěchu přestali všímat. Zkuste se dnes projít svým bytem nebo domem, ale ne jako někdo, kdo musí uklidit nebo něco opravit. Projděte se jím jako návštěvník, který hledá něco hezkého. Co vás jako první praští do očí a vyvolá ve vás jemný záchvěv radosti? Možná je to stará fotografie, která je trochu vybledlá, ale zachycuje okamžik čistého štěstí. Nebo je to rostlina, které se zázrakem daří v rohu chodby, kam skoro nedopadá světlo – malý symbol odhodlání a síly.

• Zkuste si vyhradit jedno místo, které bude patřit jen věcem, které vám dělají dobře. Nemusí to být celá místnost, stačí jeden roh police nebo parapet.
• Nezaměřujte se na cenu nebo styl. Důležité je, jaký pocit ve vás věc vyvolává, ne jak vypadá na fotce na sociálních sítích.
• Pravidelně své radostníky obměňujte. Někdy věc splní svůj účel a je čas ji nechat jít, aby udělala místo něčemu novému, co rezonuje s vaší aktuální životní fází.

Vytváření takového prostředí je procesem sebepoznání. Učíme se skrze něj, co nás uklidňuje, co nás inspiruje a co nás vrací k sobě samým. V světě, který po nás neustále něco chce, je domov plný těchto malých kotviček naším největším spojencem. Někdy stačí jen pohled na barevné sklíčko, které hází prasátka na stěnu, aby se ten těžký mrak nad hlavou trochu rozplynul. Jaké věci ve vašem domě mají tu moc vás rozesmát nebo aspoň na chvíli uklidnit? Možná je čas jim věnovat trochu více pozornosti a poděkovat jim za to, že tam s námi jsou.

Uvědomuji si, že pro každého z nás to znamená něco jiného. Někdo potřebuje minimalismus a prázdné plochy, aby mohl dýchat. Jiný se cítí bezpečně obklopen vrstvami vzpomínek a drobností. Neexistuje správná cesta, jen ta vaše. Důležité je jen to, abychom se ve svém vlastním prostoru necítili jako cizinci, ale jako lidé, kteří jsou obklopeni láskou a drobnými připomínkami toho, že život je, i přes všechny své složitosti, vlastně docela hezké místo k bytí.