Věci, které prostě miluju

Žijeme v době, která nás neustále vybízí k tomu, abychom se dívali dopředu. Plánujeme víkendy, řešíme termíny v kalendáři, přemýšlíme, co bude k večeři, a v duchu už si chystáme seznam úkolů na zítřek. Jako máma často cítím, že se moje vlastní přítomnost drolí mezi potřeby ostatních. Moje pozornost je rozdělená na tisíc malých kousků a někdy mám pocit, že jsem jen manažerkou cizích životů, zatímco ten můj mi protéká mezi prsty jako jemný písek.

V takových chvílích, kdy je svět kolem mě příliš hlasitý a moje mysl příliš roztěkaná, se snažím zastavit a vrátit se k tomu nejjednoduššímu. K věcem, které prostě miluju. Nejsou to velké věci. Nejsou to věci, které by se daly koupit za peníze nebo které by vypadaly úžasně na sociálních sítích. Jsou to drobné, hmatatelné kotvy, které mě vrací zpátky k sobě samé. Je to cvičení v pozornosti, které mi pomáhá pochopit, že realita není jen o povinnostech, ale i o těch drobných záblescích krásy, které si musíme dovolit vidět.

Malé kotvy v oceánu povinností

Někdy si říkám, proč je tak těžké si tyto momenty uvědomit, když se dějí. Proč si jich vážíme, až když skončí? Možná je to tím, že se bojíme, že když se na chvíli zastavíme a budeme se radovat z maličkosti, něco důležitého nám uteče. Ale opak je pravdou. Když si dovolíme milovat ty nejobyčejnější věci, získáme tím kapacitu zvládat ty složité. Je to jako nadechnout se čerstvého vzduchu předtím, než se znovu ponoříme pod hladinu každodenního provozu.

Můj seznam milovaných věcí se mění podle ročních období, podle toho, jak rostou děti, i podle toho, jak se zrovna cítím. Ale jeho jádro zůstává stejné. Jsou to vjemy, které mě uklidňují a připomínají mi, že svět je v jádru bezpečné a laskavé místo, i když zprávy v televizi tvrdí něco jiného. Je to můj soukromý rituál vděčnosti, který nevyžaduje žádné speciální vybavení, jen otevřené srdce a ochotu si všimnout.

Seznam mých tichých radostí

Chtěla bych se s vámi o část svého seznamu podělit. Ne proto, aby byl pro vás návodem, ale spíše jako inspirace k tomu, abyste si zkusili vytvořit svůj vlastní. Co jsou ty věci, které ve vás vyvolávají hřejivý pocit u srdce, aniž byste pro to museli cokoli udělat?

• Ranní ticho před probuzením domu. Ten krátký úsek času, kdy je světlo ještě modré a v kuchyni slyším jen tiché hučení lednice. První doušek kávy z mého oblíbeného keramického hrnku, který má přesně tu správnou váhu. Je to moment, kdy ještě nikdo nic nepotřebuje.
• Vůně vypraného prádla, které uschlo venku. Je v tom něco čistého a nadějného. Když pak večer povlékám postele, mám pocit, že do nich balím kousek slunce a větru.
• Zvuk tužky na papíře. V digitálním světě plném klávesnic je pro mě psaní rukou formou meditace. Miluju ten mírný odpor papíru a způsob, jakým se myšlenky stávají hmatatelnými.
• Dětský smích z vedlejšího pokoje. Ne ten hlasitý, vyžádaný, ale ten upřímný, bublavý smích, který vznikne jen tak, při hře, o které ani nevím. Připomíná mi to lehkost bytí, kterou my dospělí často ztrácíme.
• Starý vlněný svetr. Je vytahaný a možná už trochu kouše, ale když si ho obléknu, cítím se v bezpečí. Je to jako objetí, které si můžu vzít s sebou kamkoli.
• Světlo v pět hodin odpoledne. Způsob, jakým se slunce opírá do sklenic na polici a hází barevná prasátka na stěnu. Je to krása, která trvá jen pár minut, a o to je vzácnější.

Možná se ptáte, k čemu je dobré si takové věci sepisovat. Pro mě je to způsob, jak si v hlavě vytvořit bezpečné místo. Když přijde těžký den – a že jich v životě mámy není málo – můžu se k těmto obrazům vrátit. Jsou to drobné důkazy o tom, že život je dobrý, i když je zrovna chaotický. Je to taková moje osobní první pomoc pro duši.

Zkuste se dnes na chvíli zastavit. Co vidíte? Co slyšíte? Co cítíte na kůži? Možná je to jen pocit teplé vody na rukou při mytí nádobí, nebo pohled na rozkvetlou pampelišku v prasklině chodníku. Jaké jsou ty věci, které prostě milujete vy? A dovolíte si je dnes opravdu prožít, místo abyste je jen přešli cestou za dalším úkolem?