Co vám v poslední době vykouzlilo úsměv na tváři?

Někdy mám pocit, že dny jen tak protékají mezi prsty. Ráno začíná v rychlém tempu, hlava je plná nákupních seznamů, termínů u lékaře, rozlitých skleniček s vodou a věčného hledání druhé ponožky. V tom všem praktickém koloběhu je tak snadné sklouznout k vnitřní vážnosti – k pocitu, že život je především sled úkolů, které je potřeba zvládnout.

Když se ale večer dům konečně ztiší a já sedím na gauči s nohama přitaženýma k tělu, často si kladu otázku: Kdy jsem se dneska vlastně naposledy opravdu zasmála? Ne jen ze slušnosti nebo proto, že se to hodilo, ale z hloubi břicha, s uvolněním v ramenou?

Když se svět na vteřinu zastaví

Všimla jsem si, že ty nejupřímnější úsměvy ke mně nepřicházejí ve velkých, plánovaných chvílích. Schovávají se v naprostých absurditách a drobných zádrhelech všedního dne.

Včera to bylo například ve chvíli, kdy se můj čtyřletý syn uprostřed ranní špičky na přechodu pro chodce zastavil, podíval se na oblohu a s naprosto vážnou tváří se zeptal: „Mami, a myslíš, že holubi vědí, že jsou ptáci?“ V tu chvíli ze mě spadlo všechno napětí. Stáli jsme tam, kolem projížděla auta plná spěchajících lidí, a já cítila, jak se mi kolem očí dělají vrásky z čisté, nefalšované úlevy. Byla to chvíle, která neměla žádný praktický užitek, ale vrátila mi dech.

Jindy je to ještě prostší věc. První doušek ještě horké kávy v minutě, kdy nikdo nic nepotřebuje. Zjištění, že v kapse starého podzimního kabátu zůstala zapomenutá mincovní čokoláda z loňska. Nebo pohled z okna tramvaje na staršího pána, který se na zastávce dělil o rohlík s toulavým psem a mluvil k němu jako ke starému příteli.

Hledání drobných kotev

Nejde o to nutit se do nepřetržitého optimismu. Být mámou – a prostě jen člověkem v dnešním světě – s sebou nese únavu, nejistotu a dny, kdy na úsměv zkrátka není prostor. A to je v pořádku. Nucená radost bývá vyčerpávající.

Spíš jde o to vytvořit si v sobě malý prostor všímavosti. Místo, které dokáže zaregistrovat světlo, i když je kolem zrovna šedivo. Někdy mi pomáhá jednoduchý večerní rituál – ještě než zhasnu lampičku, nesepisuji si dlouhý seznam věcí, za které jsem vděčná, protože i to může působit jako další úkol na seznamu. Jen si vzpomenu na jeden jediný okamžik dne, který mě zahřál. Jen na jeden.

Co to bylo u vás? Byla to vtipná zpráva od kamarádky, trefná hláška kolegy v práci, vůně chleba v pekárně za rohem, nebo snad pocit, když jste si po dlouhém dni konečně sundali boty? Budu moc ráda, když se o svůj drobný záblesk radosti podělíte, ať už v myšlenkách sami pro sebe, nebo jen tak – pro pocit, že v tom hledání lehkosti nejsme sami.