Odvaha ukázat kůži i křehkost: Proč nás mužská zranitelnost v umění stále tak trochu vyvádí z míry?

Podzimní večery mají zvláštní kouzlo. Nutí nás zalézt pod deku, uvařit si horký čaj a možná se trochu víc než jindy nořit do vlastních myšlenek. Právě v takových chvílích si ráda pouštím hudbu a nechávám se unášet obrazy, které k ní patří. Nedávno mě takto zasáhl nový videoklip dívčí kapely Vesna k písni Vínečko. Nejen svou podmanivou atmosférou protkanou moravskou krajinou, ale především tím, jak silné a rozporuplné emoce dokázal vzbudit vlnou diskusí na sociálních sítích.

Vizuální stránka klipu, který se natáčel v malebném Mikulově, sází na smyslnost, tradici a ženskou energii. Jedinou mužskou roli si v něm zahrál Jan Polívka, syn známého herce. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se v několika záběrech neobjevil odhalený. A právě tento moment rozdělil publikum na dva nesmiřitelné tábory. Zatímco jedna část fanynek tleská odvaze a estetické kráse, druhá mluví o nedůstojnosti a lacinosti. Nejzajímavější na tom všem je, jak rychle máme tendenci hledat viníky.

Když ženský pohled naruší naše stereotypy

V diskusích se okamžitě objevily hlasy, které z domnělého „využívání“ mladého muže vinily mužské producenty. Realita je přitom jiná – za režií a celým konceptem klipu stojí žena. Tento detail otevírá hlubší otázku, která mě osobně fascinuje. Proč nás tak moc zneklidňuje, když se role obrátí? Proč nás pohled na muže, který je zobrazen jako objekt estetické touhy a zranitelnosti, tak moc dráždí?

Jsme po staletí zvyklí, že umění staví do role křehkých a odhalených bytostí ženy. Mužská těla v klipech bývají spíše symbolem síly, moci nebo akce. Když se najednou objeví muž, který je jemný, zranitelný a jehož krása je oslavována čistě vizuálně, může to v nás vyvolat podvědomý zmatek. Jako by se narušil nepsaný řád, na který jsme podvědomě přistoupili. A místo abychom si přiznali, že nás tato nová dynamika prostě jen vyvádí z komfortní zóny, raději ukážeme prstem na domnělého viníka.

Cesta k přijetí zranitelnosti

Možná je to pro nás všechny skvělá příležitost k malému zastavení. Když v sobě příště ucítíme vlnu odporu nebo odsouzení nad něčím, co vybočuje z běžných kolejí, zkusme se nejprve nadechnout. Místo rychlého komentáře na internetu se můžeme zeptat samy sebe: Co mě na tom vlastně tak moc dráždí? Je to ten odhalený kluk, nebo je to spíš moje vlastní nepohodlí z toho, že se dívám na muže v pozici, kterou obvykle přisuzujeme ženám?

Učit se dívat na svět bez předsudků je proces. A umění, i to v podobě tříminutového hudebního klipu, nám v tom může být skvělým zrcadlem. Ukazuje nám, že krása, smyslnost a zranitelnost nemají pohlaví. Patří nám všem, bez rozdílu. A možná právě to je ta nejkrásnější zpráva, kterou si z celého toho podzimního rozruchu můžeme odnést domů, do tepla našich obýváků.