Znojmo se konečně dočkalo: radniční věž je zpět v plné kráse

Znojmo má v sobě takovou tu zvláštní, až trochu ospalou eleganci, kterou si člověk nejlépe vychutná s pohárem dobrého vína v ruce. Ale je tu jedna věc, která mi v posledních letech při toulkách jeho křivolakými uličkami citelně chyběla. Ten pocit, když se vydýcháte po výšlapu na nejvyšší bod ve městě a svět vám najednou leží u nohou. Mluvím samozřejmě o radniční věži, té ikonické dominantě s jehlanovitou střechou, která byla poslední čtyři roky schovaná za lešením a neprodyšně uzavřená.

Víte, čtyři roky jsou v životě člověka docela dlouhá doba. Za tu dobu se stihnete přestěhovat, změnit práci nebo se naučit nový koníček. Pro historickou památku je to ale jen mrknutí oka, i když pro nás, zvědavé návštěvníky, to bylo čekání nekonečné. Teď je ale konečně hotovo a věž se znovu otevřela veřejnosti. Musím říct, že mě ta zpráva zastihla přesně v momentě, kdy jsem plánoval, kam vyrazit na prodloužený víkend, a volba byla okamžitě jasná. Znojmo bez výhledu z věže je jako káva bez kofeinu – pořád dobré, ale prostě tomu chybí ten správný říz.

Cesta nad střechy historického centra

Přiznám se, že nejsem zrovna fanoušek nekonečných schodišť, zvlášť když si předtím dopřejete poctivý oběd v jedné z místních restaurací. Ale radniční věž ve Znojmě je v tomto ohledu milosrdná i krutá zároveň. Schodů je tam požehnaně, přesněji řečeno přes sto šedesát, a každý z nich jako by vám chtěl připomenout, že historie se prostě musí zasloužit. Když ale stoupáte nahoru, cítíte tu vůni starého dřeva a kamene, která se za ty čtyři roky rekonstrukce nikam nevytratila. Naopak, díky citlivým opravám teď všechno působí tak nějak čistěji a důstojněji.

Co mě na návratu na věž baví nejvíc, je ten moment překvapení. Procházíte úzkými chodbami, občas se musíte trochu přikrčit, a pak najednou vyjdete na ochoz. Ten náraz čerstvého vzduchu a ten prostor, který se před vámi otevře, je prostě nepopsatelný. Najednou vidíte Znojmo z úplně jiné perspektivy. Červené střechy domů, které vypadají jako vyskládané domino, hluboké údolí řeky Dyje a v dálce se rýsující kopce Podyjí. Je to přesně ten typ výhledu, u kterého zapomenete, že jste si ještě před minutou nadávali, proč jste raději nešli do muzea v přízemí.

Když se historie potká s moderním řemeslem

Rekonstrukce nebyla jen o tom, že se ometly pavučiny a natřely zábradlí. Šlo o náročný proces, který měl věži vrátit její stabilitu a lesk. Fasáda, krov, břidlicová krytina – to všechno vyžadovalo ruce šikovných řemeslníků, kteří vědí, jak se chovat k památce z 15. století. Jako člověka, kterého baví sledovat, jak věci fungují pod kapotou, mě nadchlo, že součástí znovuotevření je i nová expozice. Ta vás provede nejen historií samotné stavby, ale právě i detaily té nedávné opravy.

Je fascinující vidět, co všechno se muselo udělat, aby ta štíhlá věž, která vypadá tak křehce, přečkala další desetiletí nebo staletí. Dozvíte se tam drobnosti, které by vás při běžném pohledu zespodu ani nenapadly. Třeba jak se řešilo ukotvení těch drobných věžiček na vrcholu nebo jak náročné bylo dopravit materiál do takové výšky v historickém centru, kam se sotva vejde osobní auto, natož těžká technika. Je to takové nahlédnutí do zákulisí, které vám dodá pocit, že si toho výhledu vážíte o to víc.

Malé radosti znojemských uliček

Po sestupu dolů (což je mimochodem mnohem větší zábava pro kolena než cesta nahoru) doporučuju nepospíchat hned pryč. Znojmo má tu úžasnou vlastnost, že vás dokáže zabavit na celé hodiny jen tím, že se v něm ztratíte. Každá ulička, každý průjezd má svůj příběh. A teď, když je věž opět otevřená, má město zase svůj pevný bod, podle kterého se můžete orientovat, když náhodou ztratíte směr po pár skleničkách veltlínu.

Návštěva věže pro mě nebyla jen o turistické atrakci. Byla to připomínka toho, že i když se svět kolem nás mění a všechno se zdá být hrozně rychlé, jsou tu místa, která stojí pevně na svých základech. A je jedno, jestli je rok 1448 nebo 2024. Ten pocit, když stojíte na ochozu a sledujete západ slunce nad Podyjím, je pořád stejně silný a upřímný. Pokud tedy budete mít cestu kolem, určitě se zastavte. Možná se trochu zadýcháte, možná vás budou druhý den bolet lýtka, ale ten pohled na svět z výšky za to prostě stojí. Bez přetvářky, bez filtrů, prostě jen vy a kus historie pod nohama.