Obyčejná plechovka cizrny jako tichý průvodce rušným dnem

Někdy, když se dům konečně utiší nebo když naopak hluk dosáhne té hranice, kdy už ho přestávám vnímat jako jednotlivé zvuky a stává se z něj jen hučení v pozadí, utíkám do kuchyně. Není to útěk za výkonem, za pětichodovým menu, které by oslnilo návštěvy. Je to útěk k rituálu. K něčemu, co má jasný začátek a konec, na rozdíl od nekonečného kolotoče prádla a otázek „mami, kde mám...“. Možná to znáte taky – ten moment, kdy otevřete špajz a hledáte inspiraci, která by vás nestála poslední zbytky energie.

V hloubi mojí skříně vždycky trpělivě čeká plechovka cizrny. Je to fascinující surovina. Je skromná, nenápadná a přitom neuvěřitelně tvárná. Vlastně mi v mnohém připomíná nás, mámy. Musí toho hodně vydržet, přizpůsobí se téměř jakýmkoliv okolnostem a vždycky v sobě najde sílu někoho nasytit a zahřát. Dnes jsem se nad tou obyčejnou plechovkou zamyslela víc než obvykle. Jak málo stačí k tomu, abychom z něčeho tak prostého vytvořili moment, který nás vrátí k sobě samým.

Křupavé zastavení u trouby

Můj nejoblíbenější způsob, jak s cizrnou naložit, když se cítím roztržitá, je její pečení. Je v tom něco terapeutického. Ten proces začíná úplně jednoduše – propláchnutím a pečlivým osušením. Někdy si říkám, že bych taky potřebovala takové „propláchnutí“ od všech těch povinností a starostí, které se na mě za den nabalily. Když jsou kuličky suché, promíchám je s trochou oleje a kořením. Nepoužívám žádné složité směsi, většinou jen to, co mi zrovna voní – uzená paprika pro hloubku, špetka římského kmínu pro teplo nebo jen sůl a pepř pro čistotu.

Rozprostřu je na plech a dám do trouby. A pak se děje to kouzlo. Domem se začne šířit vůně a já mám dvacet minut jen pro sebe. Slyším, jak cizrna v teple pracuje, jak její slupka zlátne a křupne. Ten zvuk, když pak hotovou cizrnu sypu do misky, je pro mě symbolem malého vítězství. Je to svačina, která nekřičí, která nenutí k rychlosti. Jen tak sedím, beru jednu kuličku po druhé a vnímám tu texturu. Je to cvičení v přítomnosti. Jaké by to bylo, kdybychom se dokázali takto soustředit na každou maličkost v našem dni?

Hřejivá náruč v jedné misce

Když jsou dny chladnější nebo když cítím, že moje vnitřní baterie blikají červeně, měním cizrnu v něco mnohem měkčího. Miluji ten moment, kdy ji vhodím do hrnce s trochou kokosového mléka a kari koření. Je to jídlo z jednoho hrnce – dar pro každou unavenou mysl, která už nechce řešit hory špinavého nádobí. Cizrna v omáčce krásně změkne, ale neztratí svůj charakter.

Při míchání vnímám teplo, které sálá z plotny. Je to jako objetí, které si člověk může dopřát sám. Často k ní přihodím hrst špenátu, který se v horku jen lehce spaří. Ta kombinace žluté a zelené barvy mi připomíná, že i v chaosu existuje harmonie, jen ji musíme chtít vidět. Tohle jídlo nejím u stolu v běhu. Snažím se najít si aspoň pět minut, sednout si k oknu a pozorovat svět venku, zatímco mě každé sousto zahřívá zevnitř. Cizrna v této podobě nevyžaduje pozornost, ona ji nabízí.

Lehkost bytí na talíři

A pak jsou tu dny, kdy potřebuji jen lehkost. Dny, kdy je všeho příliš a já toužím po jednoduchosti. Tehdy cizrnu jen rozmačkám vidličkou, přidám trochu citronové šťávy a bylinky z květináče na okně. Je to základ pro něco, co by někdo nazval pomazánkou, ale pro mě je to prostě vyjádření svobody. Žádné dlouhé vaření, žádné složité postupy. Jen čistá chuť a vědomí, že se o sebe starám.

Někdy si říkám, proč máme tendenci věci tak komplikovat. Proč hledáme klid v drahých kurzech nebo složitých systémech, když ho můžeme najít v pohybu ruky, která krájí petrželku, nebo v pohledu na misku plnou kulatých zrnek. Možná je to právě v té obyčejnosti. V tom, že si dovolíme vidět krásu v něčem tak běžném, jako je plechovka ze zadní části spíže.

Zkuste se příště, až budete držet tuhle nenápadnou surovinu v ruce, na chvíli zastavit. Neřešte, co všechno musíte stihnout. Jen vnímejte její váhu, její tvar a možnosti, které nabízí. Co by vám dnes udělalo největší radost? Potřebujete křupavé povzbuzení, hřejivé pohlazení, nebo jen rychlou a lehkou tečku za dnem? Odpověď možná nenajdete v kuchařkách, ale ve vlastním tichu, které si při tom vaření vytvoříte.