Když venku prší a uvnitř je potřeba zpomalit

Někdy se probudím, slyším bubnování kapek na parapet a v první vteřině ucítím mírné sevření v žaludku. Deštivý den. Den, kdy budeme všichni zavření doma a prostor našeho bytu se najednou smrští. V hlavě mi okamžitě naskočí ten známý vnitřní tlak: měla bych vymyslet kreativní tvoření, vytáhnout vodovky, upéct koláč, postavit obří bunkr z matrací a u toho se zářivě usmívat jako z reklamy na rodinné štěstí.

Ale co když na to dnes prostě nemám sílu? Co když jediné, po čem moje tělo i unavená mysl touží, je zalézt si s teplým čajem pod deku a chvíli jen tak pozorovat šedé nebe? Postupně se učím, že déšť nemusí být nepřítel, kterého musíme přeprat nekonečnou aktivitou a hlukem. Může to být tichá pozvánka ke zpomalení. K tomu, abychom snížili nároky – na sebe, na děti i na to, jak má vypadat správně strávený společný čas.

Hry v leže a umění nedělat nic

Když jsou děti neklidné a já vyčerpaná, objevila jsem kouzlo takzvaných her v leže. Jsou to drobné rituály, které nám umožňují být spolu, sdílet blízkost, a přitom mi dávají legální prostor na chvíli zavřít oči a vydechnout. Není to zanedbávání péče, je to laskavé sebepřijetí.

• Na pacienta a lékaře: Lehnu si na pohovku, přikryju se až po bradu a stanu se pacientem s tajemnou únavovou nemocí. Děti mě s nesmírnou vážností vyšetřují, poslouchají mi srdce dřevěným stetoskopem, lepí na mě dětské náplasti a vaří mi léčivé čaje z dřevěných kostek.
• Kosmetický salon: Podobný princip, ale tentokrát jsem zákaznice, která přišla na masáž hlavy nebo česání. Jemné doteky dětských prstů ve vlasech jsou neuvěřitelně uklidňující a uzemňující.
• Hádání tvarů na zádech: Ležím na břiše a děti mi na záda kreslí prstem jednoduché tvary, písmena nebo obrázky. Mým úkolem je hádat, co to je. Je to tiché, soustředěné a pro obě strany velmi konejšivé.

Světlo v šeru a tiché kouty

Když se venku stmívá už od odpoledne, rádi doma měníme atmosféru. Zhasneme velká stropní světla a rozsvítíme jen malé lampičky nebo zapálíme svíčky. Tma za okny najednou nepůsobí depresivně, ale útulně. Šero nás přirozeně ztiší.

Když dovolíme času, aby jen tak plynul, stane se zvláštní věc. Děti se sice chvíli nudí, ale z té nudy se často narodí ta nejkrásnější, nejtišší fantazie. Postavíme si jednoduchý stan z deky přehozené přes dvě židle. Dovnitř si vezmeme baterku, polštáře a knížku. V tom stísněném, teplém prostoru se svět na chvíli smrskne do bezpečného bodu. Čteme si, nebo jen tak ležíme a posloucháme, jak venku prší. Někdy si pustíme audioknihu a necháme se unášet příběhem, zatímco si děti tiše staví z kostek.

Možná nemusíme být perfektními animátory volného času. Možná naše děti nepotřebují velkolepý program, ale spíš naši klidnou, spokojenou přítomnost. Ten pocit, že i když je venku nevlídno, uvnitř je bezpečno a teplo. Jak to máte vy? Dokážete v deštivých dnech zpomalit, nebo vás přepadá nervozita z nečinnosti? Možná je dnešek tím dnem, kdy můžete vyzkoušet nedělat vůbec nic a jen pozorovat, co to s vámi i s dětmi udělá.