O čem vlastně chceme psát. Bude z vás spisovatel?

Od Lucie Svobodová • 22.2.2026

Životní styl

Sedím u počítače a před sebou mám prázdnou stránku. Kurzor bliká. Čeká. A já přemýšlím – o čem vlastně chci psát? Je to zvláštní otázka, možná ta nejdůležitější, kterou si každý autor musí položit dřív, než začne vyplňovat bílé plochy slovy.

Možná právě v tomhle okamžiku, v téhle neurčitosti, se skrývá něco podstatného. Protože psaní není jen o předávání informací. Je to hledání. Hledání toho, co nás opravdu zajímá, co chceme říct světu, co nás trápí nebo naopak naplňuje.

Všechno začíná nejistotou

Když se podíváte na slavné autory, zjistíte něco překvapivého. Většina z nich začínala stejně – s otázkou, co vlastně chtějí sdělit. Virginia Woolfová psala ve svém deníku o nekonečných pochybách. Kafka ničil rukopisy. Hemingway přepisoval první větu desítky krát.

Není to slabost. Je to součást procesu. Ta nejistota, ten moment, kdy nevíte, kam se vydat, je vlastně nejkreativnější chvílí. Protože v ní ještě nejste svázaní očekáváními, formáty, pravidly. Jste svobodní.

A v téhle svobodě můžete objevit něco autentického. Něco, co opravdu stojí za to říct.

Osobní versus univerzální

Existuje zajímavý paradox v psaní. Čím osobnější je váš příběh, čím víc v něm jste vy sami se svými specifickými zkušenostmi, tím univerzálnější rezonanci může mít. Protože lidské emoce, pochybnosti, radosti – ty jsou překvapivě podobné napříč kulturami, zeměmi, generacemi.

Když píšete o svém strachu, píšete o strachu každého. Když popisujete své první setkání s láskou, mluví z vás tisíce lidí, kteří prožili něco podobného. Specifičnost vytváří univerzálnost.

"Pište o tom, co znáte," říkával Mark Twain. Ale možná by bylo přesnější říct: "Pište o tom, co cítíte."

Témata kolem nás

Někdy si myslíme, že musíme psát o velkých tématech. O politice, klimatických změnách, společenských převratech. A ano, to všechno jsou důležitá témata. Ale pravda je, že velká témata se nejlépe vyprávějí skrz malé příběhy.

Klimatická změna je abstraktní koncept. Ale příběh rybáře, který už v moři nenachází ryby, které lovil celý život? To je konkrétní. To máte před očima. To cítíte.

Témata jsou všude kolem nás:

V rozhovoru s prodavačkou v malém obchůdku
V pohledu staršího pána na lavičce v parku
Ve změnách, které pozorujete ve své čtvrti
V otázkách, které vám kladou vaše děti
V nočních myšlenkách, které vás budí ve tři ráno

Stačí se zastavit. Všímat si. Ptát se.

Psaní jako myšlení

Joan Didionová napsala slavný esej s názvem "Proč píšu". V něm vysvětluje, že píše především proto, aby zjistila, co si vlastně myslí. "Nevím, co si myslím, dokud to nepřečtu, co jsem napsala," říká.

A to je další důvod, proč psát, i když nevíte o čem. Protože samotné psaní vám pomůže to zjistit. Je to forma myšlení, možná ta nejhlubší. Když tvoříte věty, strukturujete myšlenky, hledáte slova – vlastně si strukturujete celý svůj vnitřní svět.

Psaní není jen záznam toho, co už víte. Je to nástroj poznání. Píšete, abyste objevili.

Odvaha být nudný

Jedna z největších brzd při psaní je strach, že to, co máme říct, je nezajímavé. Že náš příběh není dost dramatický, naše myšlenky nejsou dost originální, naše závěry nejsou dost převratné.

Ale tady je tajemství: všichni máme stejné starosti. Všichni jsme někdy nudní. A paradoxně právě tato "obyčejnost" nás spojuje. Když máte odvahu psát o věcech, které považujete za banální, často zjistíte, že přesně tyto věci rezonují s čtenáři nejvíc.

Protože život není akční film. Je to spíš série malých okamžiků, rutinních činností, tiché dramatičnosti všedních dnů. A když dokážete zachytit krásu nebo význam v těchto "nudných" věcech, stáváte se mistrem.

Experimentování jako cesta

Možná ten nejlepší přístup k otázce "o čem psát" je: zkuste všechno. Nepřemýšlejte o tom příliš. Jen začněte.

Napište:

Seznam věcí, které vás tento týden rozesmály
Popis místa, kam chodíváte, když potřebujete být sami
Dopis člověku, kterého jste dávno neviděli
Vzpomínku na vůni z dětství
Návod, jak udělat něco, v čem jste dobří

Některé z těchto textů nikdy nikdo neuvidí. Ale v procesu jejich psaní možná narazíte na něco, co stojí za rozvíjení. Na myšlenku, která vás nepustí. Na obraz, který chce být dopovězen.

A pak už víte, o čem chcete psát. Ne proto, že byste to předem naplánovali, ale proto, že vás to samo našlo.

V psaní, stejně jako v životě, nejdůležitější není vždy vědět, kam jdete. Nejdůležitější je vydat se na cestu. Zbytek přijde.