Když se architektura učí tančit: Nashville zvedá oponu

Když se řekne Nashville, většina z nás si okamžitě vybaví upocené bary na Broadwayi, zvuk ladění kytar a všudypřítomnou vůni whiskey. Je to město, které má rytmus v krvi, a i když nejste zrovna fanoušci country, ta energie vás prostě dostane. Jenže Nashville se v posledních letech mění. Už to není jen skanzen hudební historie, ale moderní metropole, která se nebojí do svého vizuálního stylu pořádně říznout. A právě o tom je projekt nového divadelního centra, který mi v posledních dnech nedá spát.

Víte, na architektuře mě vždycky nejvíc bavilo, když dokáže popřít vlastnosti materiálu, ze kterého je postavená. Když něco těžkého vypadá lehce, nebo když něco studeného působí hřejivě. A přesně to se děje v případě nového sídla Tennessee Performing Arts Center. Návrh od dánského studia BIG, které vede vizionář Bjarke Ingels, totiž vypadá, jako by se nad městem vznášela obří, lehká látková opona. Přitom je to celé z hliníku.

Architektura, která vás pozve dál

Většina divadelních budov, které jsem kdy navštívil – ať už to byla historická divadla v Evropě nebo moderní betonové kostky – působí trochu uzavřeně. Mají v sobě určitou dávku patosu a vznešenosti, která vám říká: „Tady se chovejte slušně.“ Projekt v Nashvillu na to jde úplně obráceně. Ta fasáda, která se v rozích jakoby nadzvedává, působí jako pozvánka. Je to ten moment, kdy v divadle zhasnou světla a opona se začne pomalu šinout nahoru. Ten pocit očekávání, že se stane něco výjimečného.

Hliníkové panely jsou poskládány tak šikovně, že vytvářejí dojem měkkých záhybů. Připomíná mi to trochu cirkusové šapitó, ale v tom nejlepším slova smyslu. Je v tom hravost, která k umění patří. Když jsem se o tom bavil s kamarádem, který se živí jako scénograf, říkal mi, že nejtěžší je vtisknout statickému objektu pohyb. A přesně to se tady povedlo. Budova vypadá, že se každou chvíli zavlní ve větru. Pro mě jako pro někoho, kdo rád cestuje a hledá v městech jejich unikátní tvář, je tohle přesně ten typ stavby, kvůli kterému si koupíte letenku.

Proč právě hliník a nashville

Možná si říkáte, proč zrovna hliník? Na první pohled to zní chladně, industriálně. Ale hliník má jednu úžasnou vlastnost – skvěle pracuje se světlem. Nashville je město, kde se střídají ostré sluneční dny s náladovými večery plnými neonů. Tahle budova bude ta světla odrážet, pohlcovat a měnit svou tvář podle toho, jestli je zrovna poledne, nebo jestli se nad městem stahuje bouřka. Je to fascinující hra materiálů, která dává městu nový rozměr.

Navíc je tu ten kontrast s okolní zástavbou. Nashville má své cihlové kořeny, svou historii. Nové centrum tam nevstupuje jako vetřelec, ale jako sebevědomý partner. Líbí se mi, jak architekti přemýšleli o prostoru pod těmi „zvednutými rohy“. Nejsou to jen vchody, jsou to veřejné prostory, kde se lidé mohou schovat před deštěm, potkat se nebo jen tak pozorovat cvrkot ulice. Je to demokratická architektura, která se nesnaží být jen pomníkem svého tvůrce, ale slouží lidem.

Když cestuji, často vyhledávám místa, která mě donutí se zastavit a zaklonit hlavu. Někdy jsou to katedrály, jindy moderní mrakodrapy. Ale nejvíc mě baví ty stavby, které mají vtip. Studio BIG je tímhle stylem známé – vzpomeňte si třeba na kodaňskou spalovnu odpadu, na které se dá lyžovat. V Nashvillu sice lyžovat nebudeme, ale ten vizuální zážitek bude podobně silný. Je to důkaz, že i velká instituce může mít smysl pro humor a lehkost.

Při svých toulkách po světě jsem zjistil, že kultura potřebuje nové impulsy. Už nás nebaví sedět v zaprášených plyšových křeslech a tvářit se, že umění je jen pro vyvolené. Potřebujeme prostory, které jsou živé, dýchají a nebojí se být trochu extravagantní. Nashville tímhle projektem jasně říká, že chce být víc než jen městem jedné písničky. Chce být místem, kde se potkává špičková architektura s lidskou bezprostředností.

Vezměte si třeba tu symboliku opony. Opona odděluje realitu od fikce, všední den od světa fantazie. Tím, že architekti tuhle oponu „zvedli“ natrvalo, jako by říkali, že umění je součástí každodenního života na ulici. Že nemusíte mít smoking, abyste se cítili součástí téhle scény. To je mi sympatické. Je to přesně ten druh upřímnosti, který v moderní architektuře často postrádám. Až se příště vydám směrem k Tennessee, tohle bude moje první zastávka. Nejen kvůli hudbě, kterou miluju, ale kvůli tomu pocitu, že stojím před něčím, co někdo vymyslel s láskou k detailu a s chutí vyvolat v lidech úsměv. Protože o tom by architektura měla být především – o lidech a o jejich pocitech, když kolem ní procházejí s kávou v ruce a hlavou plnou starostí.nou starostí.ostí. Tahle opona jim ty starosti alespoň na chvíli pomůže odsunout na druhou kolej.