Ostrava, jak ji možná neznáte: Příběh vily, která se probudila k životu

Když se řekne Ostrava, většině lidí se v hlavě okamžitě vybaví vysoké pece, těžní věže a industriální syrovost, která k tomuhle městu neodmyslitelně patří. Jenže Ostrava má i svou druhou, mnohem jemnější tvář. Tvář, která voní po starém dřevě, drahých látkách a eleganci první republiky. Mám pro staré domy slabost – pro ty tiché svědky osudů, které se v nich odehrály, a pro řemeslnou zručnost, která se v dnešní době sériové výroby z laminátu hledá jen těžko. Proto mě nesmírně potěšilo, že se na mapu českých architektonických pokladů definitivně vrátila Grossmannova vila.

Vily z počátku dvacátého století mají v sobě zvláštní kouzlo. Byly to stavby, které neměly jen sloužit k bydlení, ale měly reprezentovat postavení, vkus a sny svých majitelů. František Grossmann, významný ostravský stavitel, si svůj sen začal plnit v roce 1922. Postavil dům, který byl ve své době zjevením. Nebyla to jen budova, byl to manifest jeho schopností. Vila v sobě spojovala prvky dekorativismu a moderny, a když byla dokončena, mluvilo se o ní jako o pohádkovém sídle. Jenže osud k majiteli nebyl zrovna milostivý a vila si během desetiletí prošla obdobím slávy i postupného chátrání. Dnes je ale všechno jinak.

Když interiér konečně dýchá historií

Rekonstrukce samotné stavby je jedna věc, ale to, co dělá dům skutečným domovem, je jeho vnitřek. Představte si, že vejdete do nádherně opraveného sálu, kde jsou sice perfektní omítky a naleštěné parkety, ale zeje prázdnotou. Působí to trochu jako divadelní kulisa po představení. A právě tohle byl donedávna případ Grossmannovy vily. Město Ostrava se však rozhodlo, že tuhle architektonickou perlu nenechá „nahou“. Investice přesahující deset milionů korun do historického mobiliáře byla tím posledním, a možná nejdůležitějším krokem, jak vrátit vile její duši.

Detaily, které vás zastaví

Nejvíc mě fascinuje, jak se tehdy pracovalo se světlem a materiálem. Vitrážová okna, která v odpoledním slunci rozehrávají na podlaze barevné divadlo, jsou prostě dechberoucí. V kombinaci s tmavým vyřezávaným dřevem a textilními tapetami vytvářejí atmosféru, kterou v moderním loftu prostě nevykouzlíte. Není to ale jen o vizuálním zážitku. Je to i o hmatu – když přejedete rukou po masivním jídelním stole, cítíte tu váhu historie a poctivé práce.

Možná si říkáte, proč v dnešní uspěchané době utrácet miliony za starý nábytek v jedné vile. Odpověď je jednoduchá: je to naše dědictví. Ostrava tím dává najevo, že si váží své historie a že krása není jen v nových mrakodrapech, ale i v záchraně toho, co už tu bylo. Pro mě osobně je návštěva takového místa formou meditace. Člověk na chvíli vypne telefon, zapomene na termíny a jen tak vnímá prostor, který byl navržen pro radost z bytí.

Vila teď funguje v režimu, který umožňuje návštěvníkům nahlédnout do soukromí tehdejší smetánky. Můžete obdivovat koupelnu, která i po sto letech vypadá luxusněji než mnohé moderní wellness, nebo se projít po terasách, ze kterých je výhled na zahradu, jež se postupně také vrací ke své původní kráse. Je to místo, kde se historie nepotkává jen s architekturou, ale i s lidskými příběhy, které jsou často stejně křivolaké jako chodby v podkroví.

Pokud budete mít cestu kolem, určitě se zastavte. Nemusíte být zrovna experti na památkovou péči, aby vás tohle místo zasáhlo. Stačí mít jen trochu otevřené oči a chuť nechat se na chvíli přenést do dob, kdy se nikam nespěchalo a kdy i obyčejná klika u dveří mohla být malým uměleckým dílem. Ostrava má svou perlu a je to perla, která se neschovává v trezoru, ale svítí do dálky pro nás všechny. Je to důkaz, že i z trosek se dá vydupat něco, co nám budou závidět i v Praze nebo ve Vídni – a to říkám s veškerou úctou k těmto městům.