Obyčejné brambory jako lék na roztěkanou mysl

Dny někdy plynou tak rychle, že se večer sotva dokážu rozpomenout, co se vlastně stalo mezi ranní kávou a ukládáním dětí do postele. Moje mysl běží neustálý maraton povinností, plánů a drobných obav. V tomhle neustálém kolotoči mě nedávno zastavila jedna zdánlivě banální otázka, kterou jsem zaslechla v rozhovoru: „Jaké jsou vaše tři nejoblíbenější způsoby, jak jíst brambory?“

Nejdřív jsem se musela pousmát. Vypadá to jako dětinská otázka, možná trochu zvláštní téma k hovoru na večírku nebo na prvním rande. Ale když jsem o tom začala přemýšlet, uvědomila jsem si, jak neuvěřitelně uzemňující ta otázka je. Brambory jsou totiž symbolem obyčejnosti, bezpečí a tepla. Jsou jídlem, které si na nic nehraje. A v dnešní době plné složitých receptů a nutričních trendů je v téhle prostotě obrovská úleva.

Když se zamyslíme nad tím, jak máme brambory nejraději, málokdy mluvíme jen o chuti. Většinou se nám vybaví konkrétní vzpomínky, vůně a lidé, se kterými jsme to jídlo sdíleli. Je to vlastně takový malý návrat domů.

Hledání klidu u kuchyňské linky

Pro mě osobně začíná rituál uklidnění už samotnou přípravou. Když je kolem mě příliš velký hluk – jak ten skutečný dětský, tak ten v mé hlavě – vezmu do ruky škrabku a mísu s vodou. Oloupávání brambor má v sobě podivně meditativní rytmus. Každý pohyb ruky je předvídatelný. Na chvíli nemusím nic rozhodovat, nic plánovat. Jen sleduji, jak se pod mýma rukama objevuje čistá, hladká hlíza. Je to drobný, hmatatelný výsledek práce v kontrastu s tou neviditelnou, nekonečnou prací kolem domácnosti a výchovy.

Možná to máte podobně. Možná je pro vás vaření spíš nutností, ale co kdybychom se zkusili na tyhle obyčejné okamžiky podívat jako na malé kotvy v průběhu dne? Nemusíme meditovat hodinu na podložce, někdy stačí jen vnímat vůni hlíny a chlad vody na rukou.

Tři podoby hřejivého domova

Kdybych měla vybrat své tři nejoblíbenější způsoby, byly by to ty, které mě vrací do chvil, kdy byl svět ještě přehledný a pomalý.

• Brambory pečené v troubě v celku: S trochou másla a hrubou solí. Když se rozkrojí a vystoupí z nich horká pára, je to pro mě vůně podzimu a dětství. Připomínají mi táboráky, studené ruce zahřáté o horkou slupku a ticho, které nastalo, když jsme všichni jedli.
• Sametová bramborová kaše: Ale ta opravdová, poctivá, s teplým mlékem a spoustou másla, vyšlehaná ručně. Je to jídlo, které hladí po duši. Když mají děti těžký den v mateřské škole nebo když já sama cítím, že je toho na mě moc, kaše je jako teplá deka, kterou se můžete přikrýt zevnitř.
• Jednoduché pečené měsíčky s bylinkami: Rozprostřené na plechu, pokapané olejem a posypané tím, co zrovna roste na okně. Tohle jídlo miluji pro jeho nenáročnost. Stačí ho dát do trouby a nechat domov naplnit tou nejútulnější vůní, zatímco si můžeme s dětmi číst na pohovce.

Zajímalo by mě, jaké obrazy vyvstanou v mysli vám. Jsou to bramboráky od babičky, které voněly česnekem a majoránkou po celém domě? Nebo snad obyčejné vařené brambory s tvarohem a pažitkou, které se jedly v létě na chalupě?

Někdy se v honbě za dokonalostí a výjimečností zapomínáme radovat z těch nejobyčejnějších věcí. Přitom právě v nich se často skrývá ten největší klid. Až budete příště přemýšlet, co uvařit k večeři, zkuste se na chvíli zastavit. Nechte se vést ne tím, co je zrovna moderní, ale tím, co vaše tělo a duše v tu chvíli opravdu potřebují pro svůj klid.