Mýtus o rovném startu: Proč jsou přijímačky na střední školy spíš testem rodinného zázemí

Každý rok na jaře se česká společnost přepne do zvláštního režimu. Tisíce rodin propadají kolektivní hysterii, kterou vyvolává mechanismus, jemuž říkáme jednotné přijímací zkoušky. Jako někdo, kdo se rád dívá pod kapotu věcem, které zdánlivě fungují, jsem se rozhodl rozebrat tenhle vzdělávací stroj na šroubky. A výsledek? Tenhle produkt má k deklarované férovosti asi tak blízko jako levná kopie značkového nářadí z tržnice k profesionální výbavě.

Na první pohled to vypadá čistě. Máme tu stejné testy pro všechny, jasná pravidla a anonymní opravování. Marketing státu nám tvrdí, že jde o objektivní měřítko schopností. Jenže když tenhle systém začnete testovat v reálném provozu, zjistíte, že neměří inteligenci nebo studijní potenciál, ale něco úplně jiného. Měří to, kolik času a peněz byli rodiče schopni investovat do speciálního tréninku na konkrétní typ úloh. Je to jako byste chtěli testovat kvalitu řidiče podle toho, jak rychle dokáže v trenažéru mačkat tlačítka, aniž byste ho kdy pustili do skutečného provozu.

Algoritmus, který nahrává připraveným

Současný systém je nastavený pro děti, které se narodily do prostředí, kde je vzdělání prioritou a kde na něj zbývají peníze. Pokud máte rodiče, kteří sledují termíny, zaplatí vám přípravné kurzy a o víkendech s vámi procházejí testy z minulých let, máte náskok, který žádné nadání samo o sobě nedožene. Přijímačky se totiž staly disciplínou samou o sobě. Nejde o to umět matematiku nebo češtinu, jde o to umět „Cermat“. Musíte znát ty jejich chytáky, musíte vědět, jak vyplnit arch, a musíte mít natrénované tempo.

Dítě z rodiny, kde rodiče řeší spíše to, jak zaplatit nájem, nebo kde prostě nemají tušení, jak tenhle byrokratický kolos funguje, stojí na startovní čáře s padesátikilovým batohem na zádech. Může být geniální, ale pokud mu nikdo neukázal, jak se vypořádat se specifickou logikou testových zadání, skončí v poli poražených. Jako tester musím říct, že tohle je fatální chyba v designu. Pokud systém generuje výsledky na základě vstupních parametrů, které nesouvisejí s cílem (tedy najít nejtalentovanější žáky), je ten systém prostě vadný.

Geografická loterie a přetlak v centrech

Dalším faktorem, který mi pije krev, je regionální nerovnost. Je to jako testovat výkon počítače, ale v jednom městě mu dát k dispozici optický internet a v druhém ho nechat na starém vytáčeném připojení. V Praze nebo Brně je přetlak na gymnázia tak extrémní, že i děti s vynikajícími výsledky končí „pod čarou“. V jiných částech republiky by se stejným počtem bodů byly hvězdami ročníku. Tohle není meritokracie, to je čistá statistická nespravedlnost.

Když se podíváme na data, vidíme jasný trend. Rodiče v krajských městech investují do doučování tisíce korun měsíčně. Vznikl tu obrovský paralelní vzdělávací trh, který parazituje na neschopnosti státu zajistit rovné podmínky přímo ve školách. Pokud základní škola nepřipraví žáka na přijímačky na střední školu, tak k čemu ji vlastně máme? Je to stejné, jako kdyby vám výrobce auta řekl, že brzdy jsou volitelný doplněk, který si musíte nechat namontovat v jiném servisu za příplatek.

Když se talent ztrácí v systému

Nejhorší na tom všem je ta lidská rovina. Vidím děti, které jsou v patnácti letech vyhořelé, protože jejich hodnota byla zredukována na jedno číslo v tabulce. Systém je nastavený tak rigidně, že neodpouští chyby, stres ani momentální indispozici. A co víc, naprosto ignoruje sociální mobilitu. Místo aby škola byla výtahem, který pomůže šikovným dětem z horších poměrů nahoru, funguje spíš jako betonová zeď, která udržuje status quo.

Pokud se narodíte do rodiny vysokoškoláků v Praze, vaše cesta na gymnázium je v podstatě předem narýsovaná, pokud nejste úplně líní. Pokud se narodíte dělníkům v malém městě, musíte vyvinout desetkrát větší úsilí, abyste dosáhli na totéž. A to je prostě špatně. Jako někdo, kdo si potrpí na efektivitu, v tom vidím obrovské plýtvání lidským kapitálem. Zahazujeme talenty jen proto, že neprošly sítem, které je nastavené na míru střední třídě.

Celý tenhle cirkus kolem přijímaček ukazuje na hlubší problém naší společnosti. Máme rádi tabulky, protože nám dávají falešný pocit kontroly a spravedlnosti. Jenže realita je taková, že jsme vytvořili hřiště, které má jednu stranu nakloněnou z kopce. A pak se divíme, že jeden tým dává víc gólů. Je na čase přestat se tvářit, že testy jsou objektivní, a začít se ptát, proč jako společnost dovolujeme, aby o budoucnosti dětí rozhodovalo víc to, komu se narodily, než to, co mají v hlavě.