Krkonoše bez lanovek: Čas, kdy hory konečně vydechnou a patří jen těm trpělivým

Hory mají svůj vlastní rytmus, který se neřídí jen kalendářem v našem telefonu, ale především střídáním sezón. Existuje jedno zvláštní období, které většina turistů považuje za „mrtvé“. Je to ten čas mezi poslední lyžovačkou a prvním pořádným letním výletem, kdy sníh v úžlabinách špinavě taje, cesty jsou plné bláta a vzduch voní probouzející se zemí. A právě v tomto čase se Krkonoše rozhodly na chvíli zastavit.

Od pondělí 20. dubna utichlo charakteristické hučení kladek a lanovky napříč celým pohořím se zastavily. Pro někoho je to možná čára přes rozpočet při plánování jarního výletu, ale pro mě je to zpráva, která má v sobě nečekané kouzlo. Znamená to totiž, že hory na pár týdnů vydechnou. Zmizí davy lidí, které se nechávají vyvézt až k hřebenům v polobotkách, a na stezkách potkáte jen ty, kteří jsou ochotni do kopce poctivě šlapat. Je to návrat k podstatě horolezení a turistiky v té nejčistší podobě.

Když utichne hučení lan

Vždycky mě fascinovalo, jak moc se atmosféra v Krkonoších změní, když se vypnou stroje. Najednou slyšíte věci, které jindy zanikají – šumění potoků, které jsou teď díky tajícímu sněhu v plné síle, nebo křik ptáků, kteří se vrací do svých hnízdišť. Ten klid je skoro hmatatelný. Když jdete z Pece pod Sněžkou nahoru pěšky, najednou si uvědomíte tu obrovskou masu hory, kterou musíte překonat. Není to jen patnáct minut sezení na sedačce s kávou v ruce, je to dialog mezi vašimi plícemi a strmým svahem.

Pamatuji si na jeden svůj dubnový výlet před pár lety. Tehdy jsem si taky nezkontroloval jízdní řád a stál jsem pod dolní stanicí lanovky s pocitem mírného zmaru. Ale nakonec jsem se kousl a vyrazil po svých přes Růžohorky. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí. Cestou jsem nepotkal ani živáčka, jen u boudy se líně vyhříval pes a vzduch byl tak čistý, až z toho bolela hlava. Ten pocit, když stanete na vrcholu a víte, že každý metr jste si museli odpracovat, je k nezaplacení. Lanovka vám tohle vítězství nad sebou samým prostě ukradne.

Praktické okénko pro ty, co se nevzdávají

Pokud se do Krkonoš chystáte právě teď, je dobré vědět, jak to aktuálně vypadá. Ve všední dny se na hřebeny dostanete skutečně jen po svých. Je to výzva, která vyžaduje trochu lepší boty (protože bláto a zbytky sněhu jsou teď všudypřítomné) a taky trochu víc času. Lanovky ve Špindlerově Mlýně, v Peci i v Janských Lázních mají svou pravidelnou jarní údržbu. Technici kontrolují každé lano, každou sedačku, aby bylo vše připraveno na letní nápor.

• Sněžka jako výjimka: Pokud byste přece jen bez lanovky nemohli žít, lanovka z Pece pod Sněžkou zůstává v provozu alespoň o víkendech. Ale pozor, vše závisí na větru, který si nahoře často dělá, co chce.
• Cesta přes Obří důl: Tohle je moje srdcovka. V tomto období, kdy tam netaháte děti v kočárcích, je to naprostá oáza. Cesta je sice náročná, ale ty výhledy na Studniční horu jsou teď, s posledními zbytky sněhu, nejfotogeničtější.
• Otevřené boudy: Než vyrazíte, ověřte si, zda má vaše oblíbená bouda otevřeno. I horalé si teď často vybírají dovolenou, aby nabrali síly na léto.

Tahle jarní odstávka potrvá až do spuštění letní sezóny. Je to takové to ticho před bouří. Krkonoše se teď čistí, zbavují se nánosů zimy a připravují se na to, až je zase zaplaví tisíce návštěvníků. Pro mě je to ale právě teď ten nejlepší čas na návštěvu. Miluji tu syrovost, tu upřímnost hor, které se na nic nehrají. Nikdo vám nenabízí předražený trdelník na každém rohu a u rozcestníků nemusíte stát frontu na fotku.

Možná se vám nechce šlapat do kopce, když víte, že to jde i jinak. Ale zkuste to aspoň jednou. Ten rozdíl v tom, jak horu vnímáte, je propastný. Když jedete lanovkou, jste jen pozorovatel za sklem nebo na sedačce. Když jdete pěšky, stáváte se součástí té krajiny. Cítíte, jak se mění teplota vzduchu s každým výškovým metrem, cítíte vůni jehličí a slyšíte křupání štěrku pod nohama. A když pak dorazíte nahoru a dáte si zasloužený čaj z termosky, chutná prostě líp. Takže se nenechte odradit červenými nápisy „mimo provoz“ – hory jsou otevřené pořád, jen teď vyžadují trochu víc respektu a sil v nohách.