Kouzlo dočasnosti a divoké zeleně v našich domovech

Často se přistihnu při tom, že žiju v budoucnosti. Říkám si, že až budeme mít větší byt, až děti povyrostou, až bude víc času nebo peněz, teprve pak si vytvořím ten opravdový, klidný domov. Jako by přítomnost byla jen jakousi čekárnou na život, který teprve přijde. Tento pocit dočasnosti nás často paralyzuje. Brání nám zatlouct hřebík do zdi, koupit si ten drahý koberec nebo zasadit květinu, protože „co kdybychom se brzy stěhovali“.

Jenže roky utíkají a naše domovy zůstávají neosobní, sterilní nebo naopak plné věcí, které vlastně nemáme rádi. Nedávno jsem si uvědomila, jak moc mě unavuje tohle věčné odkládání. Rozhodla jsem se, že se pokusím přijmout prostor, ve kterém žijeme právě teď, se všemi jeho nedokonalostmi, prasklinami v omítce i nedostatkem světla.

Proč stále na něco čekáme

Touha po dokonalém zázemí je přirozená, zvlášť když máte rodinu. Chceme pro své děti bezpečný přístav, kde má všechno své místo. Jenže realita všedních dní s dětmi má k dokonalosti daleko. Hračky na podlaze, drobky pod stolem a neustálý šum. Když k tomu připočteme fakt, že mnoho z nás bydlí v podnájmech, kde se bojíme udělat jakoukoli trvalejší změnu, snadno sklouzneme k apatii.

Zkusme se na to ale podívat jinak. Co když je právě ta dočasnost a nedokonalost příležitostí k větší svobodě? Když nemusíme budovat rodinné sídlo na generace dopředu, můžeme si dovolit experimentovat. Můžeme si dovolit udělat chybu. Nemusíme mít všechno perfektně sladěné podle katalogů o bydlení. Mnohem upřímnější je nechat domov růst organicky, tak jak žijeme my sami.

Divočina na okenním parapetu

Mým prvním krokem k přijetí přítomnosti bylo zahradničení. Nemám zahradu, dokonce ani balkon. Mám jen hluboké okenní parapety v obývacím pokoji. Dříve jsem kupovala drahé, dokonale rostlé pokojové rostliny, které u mě stejně brzy chřadly. Teď jsem na to šla jinak – bez plánu a bez tlaku na výsledek. Vznikl tak můj vlastní, naprosto chaotický zelený koutek.

Na mém parapetu teď najdete směsici všeho možného. Jsou tu odřezky rýmovníku ve starých sklenicích od hořčice, divoce rostoucí potos, který se pne po garnýži, a hliněné květináče, které děti pomalovaly vodovkami. Není to designová záležitost. Je to živý, neustále se měnící organismus. Někdy zapomenu zalít a listy zvadnou, jindy mě překvapí nový zelený lístek tam, kde bych ho nečekala.

Tento malý zelený chaos mi přináší neuvěřitelný klid. Když se ráno dívám na ty různorodé listy, uvědomuji si, že život nemusí být uspořádaný, aby byl krásný. Rostliny rostou svým vlastním tempem, natahují se za světlem a neřeší, jestli jsou v provizorním květináči nebo v designovém kousku z obchodu. Učí mě to trpělivosti a laskavosti k sobě samé.

Jaké malé kroky můžeme udělat dnes, abychom se ve svém současném domově cítili lépe? Možná stačí jen pár drobností:

• Přineste si domů kousek přírody: Nemusí to být drahá palma. Stačí větvička ze stromu ve váze nebo obyčejná břečťanová šlahounka, kterou vám daruje kamarádka.
• Zapojte děti bez obav z nepořádku: Nechte je zasadit obyčejné fazole do kelímku od jogurtu. Sledujte společně, jak klíčí. Ten proces je důležitější než estetický výsledek.
• Dovolte si nedokonalost: Nechte věci plynout. Domov, ve kterém se skutečně žije, nemůže vypadat jako z časopisu o designu. A to je v pořádku.

Možná také žijete v bytě, který vnímáte jen jako dočasnou stanici. Možná také čekáte na „až jednou“. Zkusme se na chvíli zastavit a položit si otázku: Co můžeme udělat pro to, abychom zapustili kořeny tam, kde stojíme právě teď? I v tom nejmenším pronajatém bytě se dá vytvořit divoká, chaotická zahrada, která nám připomene, že život se děje dnes, ne až zítra.