Kde se v digitálním světě schovala lidská tvář

Žijeme v době, která nade vše uctívá efektivitu. Všechno musí být rychlé, intuitivní a hlavně – pokud možno – bez zbytečných průtahů. Jenže v tomhle honu za ušetřenými vteřinami se nám pod rukama nenápadně rozpadá něco, co jsme dřív považovali za samozřejmost. Je to to jemné předivo mezilidských vztahů, které se projevuje v úctě, v pozornosti a v tom, že nás někdo skutečně vidí jako lidské bytosti, nejen jako položky v systému.

Možná to znáte taky. Ten pocit, když přijdete do prostoru, který má být branou do světa, a místo vřelého přijetí vás přivítá řada chladných terminálů. Máme pocit, že jsme pány svého času, protože si všechno „naklikáme“ sami. Jenže s každým dalším samoobslužným kioskem, s každým kufrem, který si musíme sami zvážit, oštítkovat a poslat do neznáma, se vytrácí pocit, že jsme hosté. Stáváme se spíše bezplatnými zaměstnanci velkých korporací, kteří si za výsadu obsloužit se sami ještě rádi připlatí.

Když se z úcty stane luxusní zboží

Není to jen o letištích, i když tam je to v poslední době cítit nejintenzivněji. Je to o celkovém nastavení společnosti, kde se lidský kontakt stává něčím nadbytečným, nebo dokonce obtěžujícím. Když se ozve hlas volající po úctě a po návratu ke standardům, kde se o vás někdo postará, často to sklidí posměch. Prý jsme zpohodlnělí. Ale je to skutečně pohodlnost, když chceme, aby s námi někdo mluvil? Aby nám někdo pomohl, když se technika zasekne? Nebo je to spíše přirozená touha po důstojnosti?

Pamatuji si doby, kdy cestování nebo návštěva nějaké instituce byla událostí. Ne proto, že by to bylo složité, ale proto, že v tom figurovali lidé. Existovala tam tichá dohoda: já si kupuji službu a vy mi za to věnujete svou odbornost a pozornost. Dnes jako by se tato dohoda vytratila. Všechno sami se stalo novou mantrou, která nás sice zbavuje front, ale zároveň nás izoluje do bublin, kde jediným partnerem k rozhovoru je dotyková obrazovka, která na vaše emoce nereaguje.

Malé kroky k zachování lidskosti

Vnímám to i u svých blízkých. Ta únava z toho, že se musíme neustále učit nové a nové systémy jen proto, abychom si mohli koupit lístek nebo poslat balík, je vyčerpávající. Není to o tom, že bychom technologiím nerozuměli. Je to o tom, že nám chybí ten pocit bezpečí, který dává přítomnost druhého člověka. Ten moment, kdy se na vás někdo usměje a řekne: „V pořádku, o tohle se postarám.“

Možná je čas začít o těchto věcech mluvit nahlas, bez pocitu, že jsme staromódní. Chtít úctu a osobní přístup není projev arogance nebo neschopnosti. Je to připomínka toho, že i v digitálním věku jsme stále bytosti z masa a kostí, které potřebují interakci. Můžeme začít tím, že budeme vyhledávat místa, kde lidský kontakt ještě nevymazali. Kde nám kávu podá usměvavý barista, ne automat. Kde se nás u pokladny zeptají, jaký jsme měli den, i když by tam mohl stát skener.

Tahle drobná rebelie proti absolutní automatizaci je cestou, jak si udržet kousek vnitřního klidu. Protože ve světě, kde si všechno musíme odpracovat sami, se velmi snadno zapomíná, jaké to je být hýčkán. A my si zasloužíme být občas hýčkáni. Zasloužíme si pocit, že naše přítomnost má pro někoho hodnotu větší než jen čárový kód na letence.