Gerlachovský štít bez průvodce? Cesta k nejvyššímu vrcholu Tater očima nadšeného poutníka

Vysoké Tatry mají v srdci mnoha z nás naprosto výjimečné místo. Nejsou to jen hory, je to kus naší historie, místo prvních velkých výšlapů, odřených kolen a nezapomenutelných východů slunce nad žulovými štíty. A právě nad tím vším ční on – Gerlachovský štít. Král celého pohoří, který si svou majestátnost hlídá nejen svou výškou 2 655 metrů, ale i přísnými pravidly, která určují, kdo smí stanout na jeho vrcholu.

Pokud jste se někdy dívali zespodu od Popradského plesa nebo ze Sliezskeho domu směrem nahoru, určitě jste ten pocit zažili. Tu směsici respektu a touhy se tam nahoru podívat. Jenže realita je už dlouhá léta stejná: buď si zaplatíte horského vůdce, nebo musíte být registrovaným horolezcem s platným průkazem. Pro běžného turistu, který má sice kondici a zkušenosti, ale nechce nebo nemůže investovat do doprovodu, zůstával Gerlach zakázaným ovocem. Teď se ale na Slovensku začíná mluvit o něčem, co by mohlo tuhle letitou tradici změnit. Zvažuje se totiž, že by se nejvyšší vrchol Tater mohl otevřít i „obyčejným“ smrtelníkům.

Hory jako prostor pro svobodu i pokoru

Přiznám se vám, že když jsem tuhle zprávu slyšel poprvé, srdce mi zaplesalo. Představa, že si sbalím batoh, vyrazím brzy ráno a vlastními silami, bez cizí pomoci, se vyškrábu nahoru, je nesmírně lákavá. Je v tom ta pravá horská svoboda, o které všichni sníme. Na druhou stranu mě ale hned vzápětí přepadla mírná skepse. Tatry nejsou Šumava a Gerlach není Sněžka. Kdo tam někdy byl, ví, že terén je tam drsný a počasí se dokáže změnit během pár minut z azura v totální peklo.

Současná debata na Slovensku otevírá pandořinu skříňku otázek. Je to o penězích, o bezpečnosti, nebo o ochraně přírody? Odpůrci uvolnění pravidel se bojí, že se z Gerlachu stane druhý Mount Everest – tedy místo, kde se budou tvořit fronty nezkušených lidí v polobotkách, kteří přecenili své síly. Zastánci naopak argumentují tím, že v Alpách jsou mnohem vyšší a náročnější vrcholy přístupné volně a nikdo to neřeší. Je to o osobní zodpovědnosti každého z nás, a to je mi na tom celém nejsympatičtější.

Proč je Gerlach tak trochu jiná liga

Pojďme se podívat na to, co vlastně výstup na Gerlach obnáší. Není to jen o tom, že se jde dlouho do kopce. Cesta přes Velickou próbu nahoru a Batizovskou próbu dolů vyžaduje jistý krok a absenci závratí. Jsou tam úseky, kde se musíte držet řetězů nebo skály, a kde chyba může mít fatální následky. Právě proto tam ti horští vůdci jsou – znají každou prasklinu v žule a vědí, kdy je čas to otočit, i když je vrchol nadosah.

Když jsem před lety stál na vrcholu, byl jsem tam s kamarádem a měli jsme štěstí na perfektní podmínky. Ten výhled je nepopsatelný. Vidíte celé Tatry jako na dlani, od Kriváně až po Lomničák. Je to pocit vítězství nad sebou samým. Ale pamatuji si i ten neustálý tlak v zátylku, vědomí, že se musíme bezpečně dostat dolů. Skála byla studená, vítr se začal zvedat a já jsem byl vděčný za každou radu zkušenějšího kolegy. Pokud by se cesta zpřístupnila, muselo by dojít k výraznému posílení značení a možná i k instalaci dalších jisticích prvků, což je zase věc, která se nelíbí ochráncům přírody.

Mezi řetězy a volností pohybu

Vlastně je to fascinující paradox. Na jedné straně chceme hory nechat divoké a nedotčené, na druhé straně je chceme udělat bezpečné pro masy. Pokud by se Gerlach skutečně otevřel, znamenalo by to pravděpodobně vytvoření jednosměrné trasy, aby se lidé v úzkých místech nepobili. Podobně jako je to na polské straně Tater na legendární Orlí stezce. Tam to funguje, i když je to občas o nervy, když se zasekne někdo, kdo na to fyzicky nemá.

Možná je řešením nějaká střední cesta. Třeba povinná registrace online, omezený počet lidí na den, nebo nutnost mít základní vybavení jako helmu a úvazek. Hory by měly zůstat místem, kde se člověk učí pokoře. Pokud tam půjdeme s tím, že na to „máme právo“, protože je to otevřené, koledujeme si o malér. Ale pokud tam půjdeme s vědomím, že my jsme ti hosté a hora je pánem, pak by to mohlo fungovat. Je to o té tenké hranici mezi odvahou a hazardem, kterou si každý z nás musí vytyčit sám ve své hlavě, bez ohledu na to, co říkají vyhlášky a zákony.

Ať už to dopadne jakkoliv, Gerlach tu bude stát dál. Bude dál lákat svou siluetou a dál bude trestat každou neopatrnost. Pro mě osobně to není o tom, jestli tam můžu jít legálně bez průvodce, ale o tom, jestli se na to v daný moment cítím a jestli dokážu horu respektovat i tehdy, když mi řekne „dneska ne“. Protože ten největší zážitek z hor není jen v tom stanout na špičce, ale v tom se v pořádku vrátit domů a mít o čem vyprávět u piva s přáteli, zatímco si sušíte propocené pohorky.