Cesta časem do roku 1996: Spustili jsme prapůvodní GIMP na moderním Linuxu

Žijeme v době, kdy nám softwaroví giganti diktují, jaké verze nástrojů smíme používat. Zaplaťte předplatné, nechte se sledovat v cloudu a hlavně se neptejte, proč soubor vytvořený před pěti lety v nejnovější verzi vaší oblíbené proprietární aplikace najednou nejde otevřít. Svět open source na to jde naštěstí jinak. Ctí historii, kontinuitu a svobodu.

Občas nám tato svoboda přinese naprosto fascinující technologický bizár, který nám připomene, odkud jsme přišli. Nedávno se v komunitě objevil pozoruhodný projekt. Jeden z nadšených vývojářů vzal verzi grafického editoru GIMP z roku 1996 – konkrétně vydání 0.54 – a zabalil ji do moderního formátu Flatpak. Výsledek? Téměř třicet let starý software dnes bez problémů spustíte na moderním 64bitovém Linuxu běžícím na Waylandu. Bez zdlouhavého kompilování závislostí, které už dávno neexistují, a bez složitého nastavování emulátorů.

Když GIMP ještě neměl své GTK

Pro mladší ročníky nebo ty, kteří historii Linuxu nesledují od plenek, je verze 0.54 naprostým zjevením. GIMP (tehdy ještě jako General Image Manipulation Program) v této éře fungoval na proprietární knihovně Motif. To s sebou neslo obrovské potíže s licencováním a vývojem. Právě frustrace z tohoto stavu vedla původní autory k tomu, že napsali vlastní toolkit.

Nazvali ho GIMP Toolkit – dnes známý pod zkratkou GTK, na kterém stojí celé desktopové prostředí GNOME a tisíce dalších aplikací. Spustit tuto historickou verzi dnes je jako archeologický výzkum. Uživatelské rozhraní je strohé, chybí mu většina funkcí, které dnes považujeme za naprostou samozřejmost, a ovládání vyžaduje notnou dávku trpělivosti.

Přesto je v něm vidět ten obrovský kus práce a vizionářství. Už v roce 1996 měl GIMP podporu pro:

• Práci s vrstvami a kanály
• Základní sadu kreslicích nástrojů
• Zásuvné moduly a filtry

Flatpak jako digitální muzeum

Tento experiment ukazuje obrovskou sílu moderních balíčkovacích systémů. Flatpak sice často sklízí kritiku za svou velikost nebo sandboxování, ale v oblasti zachování softwarového dědictví odvádí neuvěřitelnou práci. Dokáže izolovat historické knihovny a zajistit, aby běžely v bezpečném kontejneru na jakékoliv současné distribuci, aniž by „zašpinily“ hostitelský systém.

Zatímco ve světě uzavřeného softwaru staré verze prostě tiše umírají a s nimi i možnost přistupovat k tehdejším datům, otevřený software ukazuje svou největší sílu. Kód, který někdo napsal před třemi dekádami, je stále přístupný, upravitelný a spustitelný. Je to skvělá připomínka toho, že software by měl patřit lidem, a ne korporátním účetním.