Záhada na trávníku: Proč psi po vykonání potřeby tak divoce hrabou?

Každý, kdo někdy venčil psa, tu situaci moc dobře zná. Váš čtyřnohý parťák si najde to ideální místo, po chvíli kroužení vykoná svou potřebu a pak to přijde. Najednou se promění v divokého sprintera na místě. Zadními tlapami začne zběsile rýt do hlíny, tráva lítá na všechny strany a pes se u toho tváří neuvěřitelně důležitě. My lidé se tomu často usmíváme a říkáme si, že se snad snaží po sobě uklidit – i když výsledek vypadá spíše opačně.

Pravda je taková, že naši psi nejsou žádní úzkostliví uklízeči. Kdyby jim šlo o pořádek, asi by se chovali trochu jinak než jako demoliční četa na malém kousku trávníku. Tohle chování má hluboké kořeny v jejich minulosti a je to vlastně fascinující způsob komunikace, který moderní věda a veterináři už dávno rozšifrovali. Když jsem tuhle scénu pozoroval u sousedova teriéra, který dokáže během pěti vteřin zlikvidovat pečlivě pěstovaný anglický trávník, začal jsem pátrat, co za tímhle rituálem doopravdy stojí.

Psí sociální sítě na každém rohu

Pro psy je svět jedna velká nástěnka plná vzkazů. Zatímco my lidé sjíždíme sociální sítě na mobilech, psi čtou zprávy nosem. A právě hrabání po vykonání potřeby je takový psí status na Facebooku, napsaný tučným písmem a s vykřičníkem. Nejde totiž jen o to, co pes na trávníku zanechal fyzicky. To hlavní kouzlo se skrývá v jeho tlapkách.

Mezi polštářky na psích tlapách se nacházejí pachové žlázy, které produkují specifické feromony. Tyto sekrety jsou pro lidský nos naprosto nepostřehnutelné, ale pro ostatní psy fungují jako jasná vizitka. Když pes po toaletě hrabe, doslova vtírá svůj jedinečný pach do země a do rozvířené hlíny. Tím dává všem kolemjdoucím jasně najevo: „Tady jsem byl já, tohle je moje území a jsem v plné síle.“

Tento zvyk si naši domácí mazlíčci přinesli od svých divokých předků, vlků. V divočině bylo klíčové jasně si rozdělit teritorium, aby se předešlo zbytečným konfliktům mezi různými smečkami. Hrabáním se pach dostal výše do vzduchu a šířil se větrem na delší vzdálenost. I když dnes naši psi žijí na pohodlných gaučích a nosí zimní oblečky, vnitřní nastavení divoké šelmy v nich prostě zůstalo a čas od času se musí projevit naplno.

Vizuální stopa, kterou nikdo nepřehlédne

Kromě chemické zprávy má hrabání ještě jeden, velmi praktický význam. Je to vizuální značka. Rozrytá hlína a poničená tráva přitahují pozornost ostatních psů už z dálky. Je to jako svítící neonový poutač, který říká: „Pojď blíž a přečti si můj vzkaz.“ Pokud se na místě navíc nachází hluboké rýhy od drápů, je to pro ostatní jasný signál, že tady operuje někdo, kdo se nebojí ukázat svou sílu.

Zajímavé je, že toto chování neuvidíte u každého psa. Někteří psi hrabou po každém venčení s obrovskou vervou, zatímco jiní jen lhostejně odejdou. Často to souvisí s jejich sebevědomím a postavením. Dominantnější jedinci mívají tendenci hrabat mnohem divočeji a častěji, protože mají větší potřebu vymezovat si své teritorium. Naopak submisivnější psi se někdy raději drží zpátky, aby na sebe zbytečně neupozorňovali a nevyvolávali konflikty s okolím.

Když příště uvidíte svého psa, jak po vykonání potřeby startuje své pomyslné motory a hází za sebe hlínu, netrestejte ho za to. Je to jeho přirozený instinkt. Místo zlobivého pohledu se raději pousmějte nad tím, jak sofistikovaný systém komunikace naši čtyřnozí kamarádi mají. Jen je občas potřeba dávat pozor, abyste nestáli přímo za nimi – sprcha z hlíny, kamínků a starého listí totiž nebývá zrovna tím nejlepším zážitkem z ranní procházky.